S hlubokou lítostí musíme oznámit smutnou zprávu, že dne 4. června 2026, právě v den svých 82. narozenin, nás navždy opustil náš přítel a kamarád Jiří Neander. Odešel za svou milovanou ženou Hankou, se kterou prožil celý život, a za synem Honzou, s jehož předčasným odchodem se nikdy nevyrovnal. Svůj poslední čas strávil podle svého přání ve své chalupě na Černé Louži, kterou měl tak rád a která byla jeho druhým domovem už od útlého dětství. Až do posledních chvil mu byli nablízku syn Jirka se svou ženou Lenkou, kteří o něj v posledních letech pečovali.

Juro, pozvedáme pomyslně džbán čerstvě natočeného studeného piva, jako už tolikrát předtím, a připíjíme na Tebe. Měj se v tom polesáckém nebi dobře…

Poslední rozloučení s Jurou

Na výslovné přání Jury se poslední rozloučení uskuteční v sobotu 27. června 2026 od 14:00 hodin ve Sportturii. Jura si přál, aby toto setkání nebylo pouze rodinným rozloučením, ale aby se s ním mohli přijít rozloučit všichni jeho přátelé, sousedé, známí a lidé, kteří ho měli rádi. Součástí setkání bude krátký pietní akt s řečníkem, po kterém bude následovat malé pohoštění a prostor pro společné vzpomínání.

Vzpomínka Petra Zázvorky na kamaráda Juru

Sedíme v čekárně ordinace, vychází sestra, nekompromisně vyvolává jména bez ohledu na pořadí příchodu.
Čekáme, když jsme na řadě, odcházíme, odcházíme.
Pavel, Miro, Jura…
Zbývá tu místo, pozice, kterou jsme zaujímali. Místo je prázdné, jistou dobu však ještě sálá, vyzařuje,
cosi je ve vzduchu: myšlenka, duše, vybledlá fotografie prožitého, vzpomínka na okamžiky, které nás budou provázet až k milosrdnému zapomnění.
Jsme v rynoltické škole, zlobíme, pan ředitel Pokorný posílá klečet celou třídu k tabuli, než se úplně zblázní. Společná fotografie z první třídy bude jednou zdobit vchod do kuchyně ve Sportturii.
Často cvičíme. Jura 103 kliků bez zastávky.
Dvoufázový trénink. Nahoru k Havranu, přes Opičí skály k drůbežárně a zpět. Matka mu přeje, otec Rudolf se bojí, aby dostudoval. Jura je reprezentant, prodává ale také kapry o Vánocích, zeleninu v létě ve stánku u Jungmanova náměstí. Dovede vydělat.
Hrajeme šachy každý týden, po stu partiích nás to přestává bavit a dál to nepočítáme.
Opravujeme v loděnici starou plastovou loď, lezeme po skalách, sbíráme starý malovaný nábytek, natíráme na kolíbce každý svoje první embéčko aby nerezavělo, ale ono to příliš nepomáhá.
Jedeme na motocyklu značky Laureát a u Jestřebí potkáváme kolonu ruských tanků. Hrozíme. Pořádáme tematické Silvestry, Mikuláše a Velikonoce, abychom překonali temné období. Na pohřbu Jana Palacha na mě Jura volá z kandelábru u Rudolfina. „Ta kaplička, co opravujeme na Louži, by se měla jmenovat po Palachovi, třeba jen pro nás, aby se nezapomnělo.“ A daroval vyřezávaný zlacený oltář.
Je to všechno jako film, který se přetrhl a někdo ho slepil podle toho, co měl právě v ruce.
Do kanoistiky dává všechno, závodí, stává se trenérem reprezentace. Víc se daří Doktorovi.
Několik neúspěšných lásek, pak manželství – Hanka na celý život.
Synové Jirka, Honza, vnoučata. Chalupa. Vždycky svůj až k těm šambránám okolo oken přístavku.
Sportturia, které věnoval všechno, další láska na první pohled. Zasedání olympijského výboru s paní Danou Zátopkovou ve Sportturii. Kolik teorií, tolik řešení. Vyprávění na hodiny. Jedeme napříč Krétou, v Santorini nacházíme Atlantidu.

Bolestné nezhojitelné ztráty: Honza a Hanka nás předešli.
Teď je klid, ale bolí to, přibývají roky. Kolumbárium v Motole.

A vyšla sestra a vyslovila jeho jméno.

Jura zemřel po těžké nemoci v den svých narozenin, v domácí péči, podle přání, které rodina respektovala.

Juro, nerozcházíme se, jen na nás chvilku musíš počkat.
Petr