S politováním a zármutkem musíme bohužel oznámit další smutnou zprávu, že ve středu 29. října, krátce po svých 76. narozeninách, odešel v klidu, v objetí své dcery Kateřiny, náš milý spoluobčan a polesácký rodák, pan Josef Koprnický.
Pepa byl jedním z šesti bratrů Koprnických, kteří jako jedni z mála, prožili celé své dětství přímo v Polesí, v roubence na návsi, kde žili se svým tatínkem, úžasným pekařem a starostlivou maminkou. Kluci Koprničtí nezkazili žádnou legraci, hrávali hokej na zamrzlém koupališti a všichni je tu znali a měli rádi.
Koprnďové zkrátka k Polesí patřili a stále patří. Ztráta Pepíka je proto velmi bolestná nejen pro jeho početnou rodinu, ale i pro mnohé místní a chalupáře, kteří ho znali a měli rádi.
Hlubokou soustrast dceři Kateřině i celé rodině.

Takto na Pepíka zavzpomínal
Petr Zázvorka:

Už se skoro bojím otevírat poštu z Polesí,
ten letošní rok je zlej.

Tak tentokrát Pepík Koprnický odešel tam, odkud se nevrátí, odskočil si za bráchou někam do tý nekonečný zahrady a nepřijde za mnou jako vždycky, když si plete pomlázku, aby uřezal na naší zahradě pruty z červený svídy a neposadí se jako vždycky na lavičku, aby dal řeč o tom našem životě barvitým, někdy blbým, někdy jakž takž ucházejícím, když nepřijde zrovna nemoc.
Ani nevím, kdy jsme se viděli poprvé. Pan Koprnický přijel z hor a kluci se množili, jak se čekalo až nakyne chleba. Pepík byl první z šesti, tak toho jsem znal nejdřív. Kamarád od malička, nikdy jinak. Ostatně to se týká i jeho bráchů, těch dvou, co zakotvili v Kanadě i těch co zbyli tady po okolí.
Upřímnou soustrast rodině Koprnických, Pepíku, chybíš, co jsi nám to udělal, Petr.