S hlubokou lítostí musíme oznámit smutnou zprávu, že dne 4. června 2026, právě v den svých 82. narozenin, nás navždy opustil náš přítel a kamarád Jiří Neander. Odešel za svou milovanou ženou Hankou, se kterou prožil celý život, a za synem Honzou, s jehož předčasným odchodem se nikdy nevyrovnal. Svůj poslední čas strávil podle svého přání ve své chalupě na Černé Louži, kterou měl tak rád a která byla jeho druhým domovem už od útlého dětství. Až do posledních chvil mu byli nablízku syn Jirka se svou ženou Lenkou, kteří o něj v posledních letech pečovali.

Juro, pozvedáme pomyslně džbán čerstvě natočeného studeného piva, jako už tolikrát předtím, a připíjíme na Tebe. Měj se v tom polesáckém nebi dobře…

Poslední rozloučení s Jurou

Na výslovné přání Jury se poslední rozloučení uskuteční v sobotu 27. června 2026 od 14:00 hodin ve Sportturii. Jura si přál, aby toto setkání nebylo pouze rodinným rozloučením, ale aby se s ním mohli přijít rozloučit všichni jeho přátelé, sousedé, známí a lidé, kteří ho měli rádi. Součástí setkání bude krátký pietní akt s řečníkem, po kterém bude následovat malé pohoštění a prostor pro společné vzpomínání.

Vzpomínka Petra Zázvorky na kamaráda Juru

Sedíme v čekárně ordinace, vychází sestra, nekompromisně vyvolává jména bez ohledu na pořadí příchodu.
Čekáme, když jsme na řadě, odcházíme, odcházíme.
Pavel, Miro, Jura…
Zbývá tu místo, pozice, kterou jsme zaujímali. Místo je prázdné, jistou dobu však ještě sálá, vyzařuje,
cosi je ve vzduchu: myšlenka, duše, vybledlá fotografie prožitého, vzpomínka na okamžiky, které nás budou provázet až k milosrdnému zapomnění.
Jsme v rynoltické škole, zlobíme, pan ředitel Pokorný posílá klečet celou třídu k tabuli, než se úplně zblázní. Společná fotografie z první třídy bude jednou zdobit vchod do kuchyně ve Sportturii.
Často cvičíme. Jura 103 kliků bez zastávky.
Dvoufázový trénink. Nahoru k Havranu, přes Opičí skály k drůbežárně a zpět. Matka mu přeje, otec Rudolf se bojí, aby dostudoval. Jura je reprezentant, prodává ale také kapry o Vánocích, zeleninu v létě ve stánku u Jungmanova náměstí. Dovede vydělat.
Hrajeme šachy každý týden, po stu partiích nás to přestává bavit a dál to nepočítáme.
Opravujeme v loděnici starou plastovou loď, lezeme po skalách, sbíráme starý malovaný nábytek, natíráme na kolíbce každý svoje první embéčko aby nerezavělo, ale ono to příliš nepomáhá.
Jedeme na motocyklu značky Laureát a u Jestřebí potkáváme kolonu ruských tanků. Hrozíme. Pořádáme tematické Silvestry, Mikuláše a Velikonoce, abychom překonali temné období. Na pohřbu Jana Palacha na mě Jura volá z kandelábru u Rudolfina. „Ta kaplička, co opravujeme na Louži, by se měla jmenovat po Palachovi, třeba jen pro nás, aby se nezapomnělo.“ A daroval vyřezávaný zlacený oltář.
Je to všechno jako film, který se přetrhl a někdo ho slepil podle toho, co měl právě v ruce.
Do kanoistiky dává všechno, závodí, stává se trenérem reprezentace. Víc se daří Doktorovi.
Několik neúspěšných lásek, pak manželství – Hanka na celý život.
Synové Jirka, Honza, vnoučata. Chalupa. Vždycky svůj až k těm šambránám okolo oken přístavku.
Sportturia, které věnoval všechno, další láska na první pohled. Zasedání olympijského výboru s paní Danou Zátopkovou ve Sportturii. Kolik teorií, tolik řešení. Vyprávění na hodiny. Jedeme napříč Krétou, v Santorini nacházíme Atlantidu.

Bolestné nezhojitelné ztráty: Honza a Hanka nás předešli.
Teď je klid, ale bolí to, přibývají roky. Kolumbárium v Motole.

A vyšla sestra a vyslovila jeho jméno.

Jura zemřel po těžké nemoci v den svých narozenin, v domácí péči, podle přání, které rodina respektovala.

Juro, nerozcházíme se, jen na nás chvilku musíš počkat.
Petr

Posekáno, přetřené lavičky, nástěnky, altán a část plotu, uklizená bouda na odpad.
Radost pohledět 😍. Díky všem 🙏💚

Na vzpomínku o skalách, které se staly v jistém období součástí našeho života, (dočtete se na webu spolku v aktualitách ze dne 23. července 2025, jmenuje se to případně Skály) reagoval Jindřich Bludský poznámkou, kterou bych rád doplnil. 

Jednalo se o tradici, kterou jsme několik let za sebou realizovali, totiž silvestrovský výstup na Libereckou věž na Horních skalách (Oberwegsteine, Obrvégry). 

Problémem se tehdy stala vrstva ledu, která překrývala slaňák. (Tedy do skály zabetonovaný kruh, kterým se prostrčí lano, aby bylo možné slanit). Nebyli jsme vybaveni ničím, čím by bylo možné led odkopat a byli jsme proto nuceni zůstat nahoře několik hodin v mrazu, dokud se nám nepodařilo led rozpustit. Ptal jsem se Jindry, jestli si nevzpomene, kdy se nám tahle nepříjemnost, při které mohlo jít přinejmenším o zdraví, stala. Jindra si vzpomněl, vzhledem k tomu že šlo o Silvestra, dalo se určit nejenom rok, ale i den. Bylo to konkrétně 31. prosince 1965.   

Jindra doplnil ještě toto:  

Ještě zajímavost: v létě 1965 jsme vylezli s Ívou na Hrušku na Havrankách. Zapsali jsme se do vrcholové knížky. O 30 let později tam lezl Lukáš s horolezci ze svého oddílu. Listovali knížkou,  která byla stará,  protože na Hrušku nevleze každý. A ejhle: našli zápis z r. 1965 Jindra Bludský a Ivanka Zlatušková.

Panečku, ten byl pyšný na rodiče!

K tomu mám zase poznámku já: Lukáše to zajímalo a nalezl také zápisky z našeho lezení v Českém ráji. V té době jsme lezli se známým horolezcem Voloďou Suchým, a od nás já s Honzou Červem, Sabinou Bayerovou, Ivou Zlatuškovou, Pepou a Pavlem Kaplickými, kteří jsme bivakovali ve Sluneční jeskyni a lezli v oblasti Majáku. Lukáš mě to také zavolal a zkoušel mě, kterou cestou jsme tehdy lezli, zápis v knize souhlasil. Pokud se nepletu, vrcholové knížky se  později i digitalizovaly. 

Pokud jde o náš silvestrovský zvyk, myslím, že jsme ho již neopakovali. Mimochodem – právě o Silvestra v roce 2025 to tedy bylo v případu Liberecké věže právě šedesát let.

Těch malých výročí je víc: 

oprava kapličky, oltářík, zvonička, Boží muka, plot u koupaliště, pingpongový stůl, volejbalové hřiště, založení Polesí, dětské dny, regaty, vyčištěná studánka, lavička u kapličky, zasazený strom republiky, zpívání u stromku,vlajka… doplňte  si sami. 

Někdy známe datum, někdy jsme ho zapomněli, jindy zakopali v láhvi.

Naše soukromá výročí se stala historií a tradicí, važme si toho. 

Mnoho štěstí a zdraví v novém roce …

Petr Zázvorka

Další krásné vzpomínání Petra Zázvorky:

Samozřejmě dobu, kdy prvorepublikový Finkendorf aspiroval na označení Luftkurort,  tedy vzdušné lázně nepamatujeme, období, kdy prosperovalo kolem sedmi penzionů a v každé chalupě byl pokoj pro hosty, tedy lufťáky z města, již v současnosti můžeme dokumentovat pouze fotografiemi na starých pohlednicích určených pro někdejší návštěvníky, jako památka na příjemně prožitý pobyt. 

Doba, kdy v neděli vyhrávala muzika nejen na Louži, ale drnkala i citera uprostřed obce, fungovaly šatny, skluzavka a ostrůvek uprostřed koupaliště zdobil Benátskou noc, kdy bylo možné půjčit si pramičku a pak se projít po okruhu kolem vesnice posetém lavičkami, navštívit trafiku a snad vylézt pak až na Havrana nebo na Slona ve skalním městě, byla pryč. 

Zůstal jen Havran, v jistém období dokonce bez zábradlí.  Postupně mizely lavičky, šatny u koupaliště i se skluzavkou, na poli pod lesem vznikla regionální skládka a smetiště, navzdory vzniklému institutu Chráněné krajinné  oblasti Lužické hory. 

Přesto však na počátku padesátých let minulého století veřejný život v Polesí nezmizel docela. Restaurace Černá Louž stále fungovala, a její význam stále převyšoval kapacitu Polesí, zábavy, určené pro širší okolí existovaly vlastně až do devadesátých let minulého století, pronajímaly se zde pokoje včetně chatiček  kempu, kdykoliv bylo možné zajít na slušný oběd s rodinou, dokonce v prostředí tehdy ještě zachovaného mysliveckého salónku, vyzdobeného trofejemi. 

Vegetoval konzum s bytem pro rodinu prodavačky, původně s vlastní chlebovou pecí, prodejna mléka paní Samkové a holič, pan Chrastný, v místě národního výboru byla k dispozici veřejná knihovna. Každou neděli jsme chodili k „filmařům“ což byl rekreační objekt – bývalý hostinec Quelle, pozdější Budulínek, dnes zbouraný a snad ve stylu místní architektury v budoucích letech znovupostavený penzion, později hospůdka. Promítaly se tam grotesky s Chaplinem, někdy za korunu, někdy zadarmo.

Na konci  čtyřicátých a počátkem padesátých let fungoval i hostinec v Zátiší, zpočátku velmi dobře zařízený, včetně loutkového divadla, kulis a rekvizit pro ochotnický spolek, kde se konaly plesy a společenské akce určené spíš jen pro obyvatele Polesí. 

V Zátiší, se konaly kromě plesů a Dětských dnů (pořádaných na louce, která včetně kuželníku patřila k penzionu) i přednášky a různá vystoupení rekreantů, kteří navštívili Polesí a zamilovali se do okolní krajiny. Vzpomínám si na skladatele pana Jana Seeháka, autora hudby k sokolským sletům (složil například hudbu k vystoupení mužů na X. Všesokolského sletu „Přísaha republice“ v kritickém  roce 1938, jeho fanfáry byly použity i při XI. sletu v roce 1948 a v roce 1968, při pokusu obnovit sokolské hnutí, složil pro spartakiádu hudbu k skladbě „Spějme dál“). Pan Seehák v Zátiší uspořádal Akademii, při které velmi zasvěceně předvedl způsob jak hudba navazuje na cvičení, jak se skládá pohyb s míčem a s hudbou, demonstroval to na děvčatech z Polesí, když předvedl ukázku cvičení a dokonce složil hymnu Polesí, na kterou si snad někdo ještě vzpomene. Pamatuji si z ní pouze začátek : „ V Polesí když slunce nad vodou, modrou oblohou mile hřeje…“ pak tam bylo  něco o mládí, které dospívá, stáří prospívá…víc nevím, byl jsem tehdy na základce, ale pamatuji si, že to zpívali i rodiče večer při ohni a při kytaře.  V Zátiší se hrálo i loutkové divadlo, nevím kdo ho provozoval, snad to byla putovní společnost, jen se pamatuji, že se tam mluvilo i o vodníkovi, který se ukrývá v koupališti a že se nemá chodit ke stavidlu, kde je voda hluboká. V krásném filmu o Polesí, který k výročí vesnice vytvořila rodina Jakešových, Pepa Kaplický vypráví  o příčinách, které způsobily, že jsme v penzionu a restauraci  „V Zátiší“, které se mělo stát jakýmsi domem pro seniory, sehráli představení replikující do jisté míry tehdy populární féérii hranou v pražském divadle Rokoko pod názvem Babička povídá pohádky (BAPOPO), kterou jsme přepsali na Básně pohádky dospělým (BAPODO). 

Kromě skutečnosti, že jsme díky karanténě způsobené žloutenkou nemohli zahájit školní rok a zůstali všichni v Polesí, mohli jsme napsat a nacvičit jediné představení, poprvé a naposled právě v Zátiší, které tehdy spravoval pan Nuc z Černé Louže, který měl radost, že možná zaplní  sálek návštěvníky.  Kulisy nakreslil Honza Červ, pozdější architekt, který krásně maloval, hudbu zajistil výborný klavírista Miro Němec, (pozdější bratislavský hudební skladatel), který dokázal rozvrzanému klavíru dodat patřičnou atmosféru semafóráckých písniček. V úvodu promluvil k naplněnému auditoriu pan Rezek, když si vypůjčil slova z Knihy džunglí „Jsme jedné krve ty i já“, babičku, sedící na malované truhle, která vyprávěla pohádky a spojovala tak jednotlivé výstupy zahrála  opravdová  korpulentní babička Jirky Ostrovského – paní Veselá. Nemá cenu vypravovat děj, jednalo se o krátké skeče prolnuté písněmi ať již ve sboru, nebo v duetu. Nastoupili jsme písní „Divokým kaňonem, pádí kůň za koněm.., zazněl „Pramínek vlasů“, „V ten den kdy se vrátí déšť“ zatančili jsme charleston, Ivana (tehdy) Zlatušková si zazpívala „Včera mi bylo sedmnáct“. Pohádky byly šité na tehdejší dobu, nechyběla Karkulka, Vašek Šmíd si zahrál vlka připomínajícího knírkem nacistu, Alenka Valouchová byla studna která toho moc nenamluvila, ale svým „co vím, to vím“ vynikala, Tomík Zlatuška hrál neodolatelného Budulínka, Honza Červ si zazpíval tehdy populární song paní Ljuby Hermannové „Já mám ráda políra“, Sabina Bayerová zatančila charleston, abychom končili písní z doby Jubilejní výstavy „Praha je Praha to máte marné“. 

Představení mělo úspěch, bylo nás kolem patnácti a bylo nám i o něco méně a nikdy se to neopakovalo, ale ten nácvik v několika dnech z nás tehdy udělal partu, která něco dokázala, začali jsme si říkat PPP (Parta Pražských Polesáků). Byli jsme patrně poslední, kteří si v Zátiší zahráli, projekt přestavby na Domov seniorů nevyšel. Nějakou dobu tam byla dílna rynoltické rukavičkárny a pak přišla privatizace, díky které je dům na rozdíl od slavné restaurace v Černé Louži v pořádku. Pokud jde o partu, podobnou akci jsme v dalších letech neuskutečnili, slavili jsme ale společné silvestry, chodili do Prčice, pořádali Mikulášské nadílky, obnovili Velikonoční koledy a pokračovali v tradici Regat a Dětských dnů, většinou na dané téma. Převlékali jsme se za římský lid v tógách z prostěradel, hráli jsme indiány i kovboje a strašidla, měli jsme krojovanou „Stodolu“. Jednou jsme si zahráli na záchranáře, když Iva Bludská pospíchala na oslavu a přitom rodinného spartaka svrhla do příkopu v uklouzané zatáčce před Mimoní a my jsme vůz odnesli jen tak ručně z pole zpátky na silnici, takže jsme měli silvestra ještě jednou druhý den již v klidu. 

A jindy, v období kolem roku 1968, jsme pořádali antisilvestra a soutěžili převlečeni za meresjevy, v tehdy velmi mrazivém počasí se závějemi sněhu. 

Vašek bezprecedentně vyhrál, když se plížil ve sněhové závěji po břiše od plotu kolem koupaliště za zpěvu písně „Běž domů Ivane“. Ty doby jsou pryč, ještě že si teď můžeme s dětmi hrát o Dětském dnu třeba  na vodníky.