Raději budu hned na úvod případného čtenáře varovat, že tento článek se hemží jmény dávno mrtvých osadníků, vyžívá se v detailních popisech ze starých dokumentů a vůbec je zřejmě snesitelný jen pro skutečného náruživého zájemce o všechny aspekty historie naší malé, nepříliš významné, ale krásné obce. Patříte-li ale mezi ně, pusťte se s odvahou do čtení..
Nad stránkami starých gruntovních knih jsem si opakovaně kladl otázku, jakým způsobem zjistit, kde přesně se nacházely pozemky a domy prvních osadníků Polesí. Člověk má automaticky tendenci umísťovat je poblíž koupaliště, tedy do současného středu obce, ale bylo tomu tehdy skutečně tak? Vymezení pozemků z původních kupních smluvFinkeho, Taubmanna, Prokopha a Kaulfersche nám příliš nepomáhá, význačné stromy a hraniční kameny dávno zmizely a nic konkrétnějšího popis nezmiňuje. Několika informací se ale přece jen chytit můžeme, trasa cesty přes obec se asi nezměnila a rovněž potok tekl údolím stále stejně. Právě potok je v pátrání klíčový, objevuje se v popisu všech pozemků a je to jen logické. První domy nemohly stát nikde jinde, než v blízkosti zdroje vody a tím nebylo nic jiného než právě potok Schwerbach. Dnes, kdy stačí otočit kohoutkem a vody máme, co jen potřebujeme, už nám to tak nepřijde, ale právě těsná blízkost vodního zdroje byla po celá staletí tou nejdůležitější podmínkou pro lidské osídlení. První cesty a cestičky z osad nevedly na pole či do lesa, ale vždy k vodě. Bylo potřeba dopravit doslova každou kapku vody k pití, vaření, zalévání, pro hospodářská zvířata. Proto je pochopitelné, že první osadníci v Polesí (nebo ten, kdo celou tuto akci připravil) si vybrali pozemky, kterými potok procházel, a získali tak snadný přístup k vodě. Potok byl tehdy nepochybně daleko vodnatější, v posledních sto letech totiž jeho podstatná část zmizela ve vodovodním potrubí, začínajícím ve vodojemu stojícím přímo na prameništi U tří pánů.
Dalším vodítkem je jednak návaznost jednotlivých pozemků, jednak jejich rozměry, uvedené v počtech kroků. Vzhledem ke značné setrvačnosti pozemkové struktury by tedy mělo být možné použít mladší mapové prameny a potvrdit si případnou teorii pomocí rozměrů pozemků.
Nic z toho ale samo o sobě ještě nepostačovalo k tomu, abych si vytvořil nějakou teorii o tom, kde místa prvního osídlení hledat. Teprve, když se mi dostala do ruky polesní mapa (tedy mapa polesí Polesí) z roku 1846, ve které jsou zakresleny i pozemky, čísla popisná a hlavně zaznamenáni majitelé domů, získal jsem zajímavou indicii. Dům č.1 (toto popisné číslo nese i dnes, stojí na pozemku 1180/1) vlastnil tehdy pan Taubman (křestní jméno jsem nerozluštil). Stejný dům patřil ostatně rodině Taubmannových i na začátku 20.století, kdy je v adresáři uveden jako majitel zedník Anton Taubmann. Je ale možné z tohoto faktu usuzovat, že stejná rodina vlastnila pozemek a dům dvě stě let? Pro nás dnes nepředstavitelné, ale dříve ne neobvyklé. Bývalo obvyklé, že grunty se v rodině předávaly z otce na nejstaršího syna po celé generace.
Na podporu této teorie přispěl popis z kupní smlouvy Andrease Taubmana, který jako jediný ze čtyř prvních smluv uvádí pouze tři rozměry pozemku. Nejdřív jsem se domníval, že délka jedné strany pozemku prostě chybí, ale v souvislosti s tímto místem se nabízí vysvětlení daleko logičtější a sice, že se jednalo o trojúhelníkový pozemek! A podíváme-li se na současnou katastrální mapu, pozemky 1179, 1180 a 1183, sevřené silnicí a lesní cestou pod Havranem, takový trojúhelník tvoří. Rovněž popis dále sousedících pozemků, tedy Prokophova, Kaulferschova a Baltazara Finkeho celkem odpovídají, ten poslední je navíc jasně označen, že leží pod horou Havran a odkazuje se i na velký kámen č.95, což by mohl být dosud existující balvan u cesty pod Havranem. Při zakreslení předpokládaných pozemků do katastrální mapy z roku 1848 by vypadala situace asi takto:
