Nacionalizmus

Jako odpověď na sjednocování Německa v intencích Pruska, na růst nacionalismu v Evropě (například ve Francii), kdy vznikají nové státy na základě národnostním, dochází k nacionálním konfliktům i v rámci Rakousko – Uherského císařství. Za světové války dochází k porážce mocností Trojspolku, k anabazi českých zajatců v Rusku, vytvoření zahraničních legií, rozbití Rakousko-Uherska přes poslední snahy o reformu císaře Karla. Za války byl v Jablonném zajatecký tábor, ve kterém bylo kolem 14 000 zajatců, převážně z Ruska a Ukrajiny. (Na místě tábora bylo v 60. letech minulého století postaveno koupaliště.)

Německé obyvatelstvo po válce nesouhlasilo se vznikem Československé republiky v roce 1918. Pohraniční území chtělo odtrhnout a vytvořit z něj tzv. Detschböhmen, se samosprávnou provincií Deutschösterreich, a hlavním městem Libercem. Tato provincie byla vyhlášena 29. října 1918 a skončila až vyhlášením saintgermainského míru 10. září 1919. V průběhu dalších let se sice situace stabilizovala, lidé se snažili žít normálním životem, mezi českými a německými rodinami se běžně prováděly „handly“ s cílem o prázdninách vzájemně vyučit děti jazyku sousedního národa.

Ve vesnici proběhly v roce 1933 oslavy 250. výročí obce, byla vydána malá brožurka s popisem historie jejího vzniku a osazen Pamětní kámen na návsi. Krize v 30. letech minulého století a nástup nacizmu k moci v Německu však vedla ke známým událostem, které vedly československou vládu k výstavbě zmíněných opevnění podle vzoru Maginotovy linie ve Francii. Původní idea československého prezidenta Masaryka, vytvořit ve Střední Evropě demokratický stát typu Švýcarské konfederace, z mnoha důvodů neuspěla.

Opevnění

Lužické hory ovšem nepatřily nikdy k oblastem, kterým by měla být při výstavbě opevnění věnována priorita. Nepočítalo se totiž s dlouhodobějším udržením západní části Čech a po obsazení Rakouska v březnu 1938 se perspektivy obrany tohoto území ještě zhoršovaly. V letech 1937 – 1938 bylo postaveno v úseku lehkého opevnění L2 Petrovice a L3 Jitrava celkem na 110 lehkých pevností (ŘOP 37 a 38). Polesí bylo dokonce naznačeno jako jedno z míst, kde měla být postavena malá dřevěná kasárna pro jednotku, která by vystřídala druhou, bránící frontovou první linii.

Podle publikace J. Beneše Lužické Hory – opevnění, se nacházely v prvním sledu bunkry číslo 47 až 72. Bunkry ovšem nebyly dozbrojeny úplně. Všechny opatřeny ručními ventilátory, pouze 8 jich však mělo periskopy a 3 opatřeny stabilní lafetací (kulomety), umožňující střelbu naslepo i za noci podle mapy v bunkru l šlo o objekty č. 67, 68, 69.

V druhém sledu byly dokončeny bunkry číslo 252 až 276 (většinou v roce 1938) z nichž 8 mělo ventilátory, 2 měly periskopy a 2 lafetaci( šlo o vyzbrojené bunkry u silnice při Jitravském sedle). Bunkry stavěla firma Karel Karolínek, Dvůr Králové, velitelem vojenského stavebního dozoru byl po celou dobu výstavby štábní kapitán Josef Bledý, který bydlel od svého zřízení v Jitravě, nejpozději 12 srpna 1938 se však přestěhoval do Horního Sedla. Jeho kancelář zde fungovala minimálně do 22. září 1938.

Při budování překážek za mimořádných opatření v květnu 1938 došlo na úseku k tragické události. 21. května 1938 skupina vojínů od ženijního praporu 23 připravovala protitankové překážky před silniční křižovatkou v Jitravském sedle. Velitel skupiny Josef Starý zhruba v 18 hodin chystal ve vidlici této křižovatky minová pole. Patrně nepostupoval jak měl, protože trhavina, kterou manipuloval, náhle vybuchla. Vojín Starý na místě zemřel, nikdo jiný nebyl zraněn.

Úsek protitankových překážek stavěla pro MNO firma K. Pauer, Louny a stavební dozor zajišťoval štábní kapitán Otakar Pinkas, jehož velitelství sídlilo v Rynolticích. Protipěchotních rozsocháčů bylo dodáno do Rynoltic 1298 kusů a protitankových 50. Pokud jde o kasárny, měla je budovat v Polesí firma Wallerstein, zadána byla zakázka 28. 7. 1938. Základy kasáren, určených pro útvar SP XXIII, by měly být patrné severozápadně od Polesí.

Číslo měla stavba 9, mělo jít o dřevěnou budovu na betonových základech. U Petrovic měly být postaveny kanonové objekty, jejich výstavba byla však po obsazení Rakouska Německem zrušena. Pokud jde o vlastní obranu hranic, bylo v daném úseku velitelství 3/XXIII roty v Rynolticích, přičemž jedna rota byla umístěna v Polesí. Velitelem roty byl škpt. Štěpán Beran.
Velitelé čet:
Por. pěch. Čeněk Zuna, ppor. pěch. pres. sl . Karel Bulíř
Ppor.pěch. přes. sl. Ladislav Jakubec a ppor.pěch.Jaroslav Urban
Účetní setniny: rtm. pěch. Zdeněk Švancara
Podle publikace se přesto, že se jednalo o kraj obydlený především obyvateli německé národnosti, jednalo o klidnou oblast. Obyvatelé spolupracovali i při cvičení vojska v průběhu mobilizace. Ke střetům nedocházelo ani v okresním městě Německém Jablonném, kde obyvatelé české národnosti v menšině byli. (Tam došlo k jedinému incidentu, když kdosi v noci rozbil na místním sekretariátu strany SdP dvě okna a škoda činila kolem 200 Kč. Není však jisté, zda okna rozbili Češi. Podle svědectví sousedky prý se jednalo o dva tmavě oděné muže, kteří ujížděli na kolech směrem do Nádražní ulice.

V době mobilizace byla do Polesí ještě odvelena 3. rota pomocných praporů pro zemní práce, „která prováděla zemní práce mezi objekty 1. a 2. sledu“ (zákopy jsou i po 70 letech v okolí bunkrů patrné). K 11. 6. 1938 bylo pro jednotku umístěnou v Rynolticích používáno krycí jméno Oskar, pro rotu v Polesí Otakar. Osádku dvoustřílnového řopíku tvořilo 7 mužů.

Provincie Německé Říše Sudety

Po podepsání Mnichovské dohody československá armáda musela oblast opustit. Jablonné bylo obsazeno říšským vojskem až 9. října 1938. (Zde totiž končila první ústupová linie, jak bylo domluveno britskými styčnými důstojníky z mezinárodní komise. Vojenské posádky čs. armády z Markvartic, Lemberka, Polesí, Rynotic a Mařenic zakončily svou ústupovou pouť až v Benátkách nad Jizerou.

Již 6. října 1938 však navštívil oblast obsazenou v prvním záboru říšský kancléř Adolf Hitler. Navštívil Mařenice, Krompach odtud jel do Lückendorfu, Oybina, Petrovic a Chrastavy. Kraj byl po obsazení připojen jako župa Sudety k Říši. Sudety se dělily na tři vládní okresy, pod něž spadaly venkovské okresy (Landraty). Jedním z venkovských okresů byl i Landrát Deutsch Gabel, kam Polesí (Finkendorf) spadalo.

V březnu 1938 došlo k záboru zbytku Česko – Slovenské republiky. Podle pamětníků (Walter Sitte, narozený v Hrádku nad Nisou, Němec, antifašista, Hospodářské noviny 10/12/2007) došlo na náměstí plném vlajek k masové euforii při vítání wehrmachtu. Z pěti tisíc tamních tehdejších obyvatel se k české národnosti hlásilo 600, kteří se většinou museli vystěhovat.

Obyvatelé Sudet vykonávali vojenskou službu v německé armádě. Obyvatelstvo očekávalo zlepšení životní úrovně, připojení ve velké většině vítali. V průběhu války ovšem euforie z připojení k Říši hasla. V Lužických horách nebylo připravováno opevnění proti Rudé armádě v době, kdy se blížilo osvobození Československa.

Večer 8. května 1945 zahájila Rudá armáda útok na Žitavu a navečer 9. května již stála vojska za Českou Lípou, Jablonným v Podještědí a Českým Dubem. Osvobození Lužických hor proběhlo hladce. Podle výše uvedeného svědectví hrozilo znásilňování i malých děvčat, důstojníci podobné výstřelky často velmi tvrdě trestali, k výstřelkům však docházelo.

Všichni Němci museli po obsazení vojskem nosit na rukávě bílou pásku, šlo o kolektivní odplatu za Židy označené v předchozím období žlutou hvězdou a vracející se koncentráčníky s vytetovanými čísly. Rusové byli prokazatelně krátkou dobu i v Polesí (patrně týden), ihned po osvobození přijížděli na místa zpět příslušníci finanční stráže (23. května 1945 dorazilo prvních 25 mužů s rodinami na nákladních automobilech do Petrovic). I první navrátilci a noví obyvatelé, mezi kterými byli ovšem i „zlatokopové“.

Neklidnou oblastí byla oblast ještě několik let po válce. „Financové“ se setkávali s případy přepadení ze strany německých fanatiků, kteří se nechtěli smířit s výsledkem války. Několik jich přitom doplatilo na tyto excesy životem. K odsunu německého obyvatelstva došlo v kraji v roce 1946 na základě dekretů, se schválením vítězných mocností. Vysvětlením zabrání majetku místnímu německému obyvatelstvu (až na balíček osobních věcí) přitom byl argument, že nedošlo k mnohonásobně více nárokovaným ztrátám Československa za rozpoutání světové války.