Poválečné Polesí

clouze

V Polesí zůstala rodina Havrlantů, sedláků a majitelů usedlosti a penzionku (jehož provozování ovšem bylo díky pozdějším nařízením zakázáno). V této době přicházeli i první noví obyvatelé z Čech, hned za  nimi i první „rekreanti“, většinou z Prahy. Domy – většinou chalupy byly buďto přidělovány do veřejné správy (a později prodávány na „vázaný vklad“) případně i přidělovány bezhotovostně. Rozvoji života, který se na novém území začal rozvíjet, bránil systém, zakazující soukromé hospodaření a omezující provozování živností.

Přes uvedené problémy, se veřejný život v Polesí rozvíjel znovu.  Z prvních jmen nových obyvatel Polesí a Černé Louže jmenujme: Olič, Král, Chlad, Janata, Horák, Guspiš, Průcha, Poupa, Konvalina, Havlan, Stránský, Fleischer, Formáček. Diviš, Samková, Kopecký, Medvědík, Zima, Lokvenc, Augustin, Machatý, Cvrček, Pelikán, Smetana, Černý, Nuc a další. Z tak zvaných rekreantů (první potvrzení o převzetí a později zakoupení chalupy pochází z léta 1946) přišli například Rezkovi, Kellnerovi, Ostrovští, Šmídovi, Červovi, Zázvorkovi, Neanderovi, Zikmundovi, Pechovi, Cibulkovi, Pokorní, Zlatuškovi, Bayerovi, Schneiderovi, Skálovi, Klementovi, Marešovi, Vodňarukovi, Hlaváčkovi, Lakosilovi, Kaldarárovi, v dalších vlnách Koprničtí, Kapličtí, ať již „nastálo“, nebo „jen“ na léto. Docela určitě jsou některá jména vynechána, doplníme je později.

Polesí bylo známé i proto, že sem jezdili vysokoškoláci (jedna z chalup patřila Karlově univerzitě), skauti a turisté (ubytovna).  Život byl v prvních letech po válce poměrně na úrovni, koupaliště bylo v dobrém stavu (klouzačka, kabiny, vody dost, ve vesnici byli krám, byly provozovány dvě restaurace (V Zátiší a v Černé Louži), koupaliště se pravidelně čistilo, byly pořádány brigády na jeho údržbu, kabiny natírány, udržovány i vyhlídkové lavičky na obvodu vesnice.

V Polesí byl Národní výbor, kde se rekreanti museli hlásit, neboť poměrně dlouhou dobu byla vesnice ve vojenském pásmu. Stále více se projevovala železná opona, která i na hranicích s NDR v 50. letech minulého století existovala. Vesnicí projížděli pohraničníci na koních, v lese bylo možné nacházet letáky, děti nalezli v potoce ruční granát. Bylo zvykem, pobývat v Polesí dlouhou dobu, návštěva na víkend byla prakticky nemožná, vzhledem k pracovním sobotám. Z Polesí do Rynoltic chodilo počátkem padesátých let do školy kolem 10 – 12 dětí.

Z poválečných starostů – předsedů národního výboru byli v Polesí pan Olič, pan Chlad, pan Fleischer. V Polesí byl na návsi krám, jeden čas tam byla v provozu i pekárna, kterou provozoval pro pekařství v Jablonném pan Koprnický. Topil v původní peci, která byla na návsi v krámě. Koupaliště bylo jeden čas provozováno i za peníze, vstupné vybíral pan Průcha. Koupaliště se většinou opravovalo pomocí brigád, kterých se zúčastňovala většina občanů.

Od padesátých let se rovněž pořádaly Dětské dny a Akademie v Zátiší. Dětské dny byly pořádány zpočátku mimo obec, často v dolní části vesnice na palouku u lesa (dnes jsou zde chaty) nebo u Zátiší. Kromě sportovních disciplin (běh, cyklistika, skok, hry dětí, kousání koláče, šplh za bonbony atd., se od roku 1953 začaly na koupališti pořádat i závody lodí a lodiček, doma vyráběných. Některé z lodí tehdejší doby, jako byla Arizona, César, Marat, Bouřlivák, Nelson atd se dědí, mnohdy již v třetí generaci.

V Černé Louži, v hotelu, se pořádaly každý týden zábavy, které byly populární i v Rynolticích, na Sedle a v dalších okolních vesnicích. Restaurace na Černé Louži sloužila rovněž jako autokemp, mimo jiné i pro horolezce, kteří využívali terény na Horních skalách (Oberwegry ) a na Havraních skalách, které jsou nedaleko. V Polesí byly počátkem padesátých let ještě sedláci, kteří chovali dobytek a obdělávali pole, podmínky se však stále horšily. Později pracovalo stále více lidí v lese, v Rynolticích rovněž na státním statku a na dráze. Mnozí dojížděli za prací do Liberce.

Po vzniku uranového dolu ve Stráži pod Rálskem vznikly slušně placená místa v dole, ovšem s poměrně vysokými zdravotními riziky. V Rynolticích vznikla jedna z divizí Uranového průmyslu, byla zde rovněž brašnářská továrna, jedna její dílna byla také v Polesí, v bývalém Zátiší. V Rynolticích působil (a ovšem dosud působí) sportovní klub, dobrovolní hasiči, Myslivecké sdružení, v pozdějších letech zanikl Kulturní dům a Kino, omezena byla pošta, neexistuje již mlékárna, potíže s úbytkem dětí má škola.<br>Důležitým přínosem z hlediska dostupnosti bylo zavedení autobusové linky z Prahy – Florence do Hrádku nad Nisou (2 x denně a do Stráže, oba spoje přímo přes Černou Louži.)

Pro chalupáře a nově vznikající chatařskou kolonii v okolí Polesí na bývalých polích znamenalo zavedení volných sobot a rozvoj automobilizmu, možnost pravidelných víkendových návštěv Polesí a Černé Louže, což znamenalo zlepšení nutné údržby budov. Současně ovšem pokračoval úbytek celoročně usídleného obyvatelstva, charakteristický pro všechny vesnické lokality v Čechách. Řada mladých, v Polesí narozených obyvatel se odstěhovala do Liberce, nebo do jiných měst. Přitom ovšem docházelo ke změnám držení objektů jen velmi málo, rodiny většinou držely chalupy, domky a chaty i v dalších generacích.

Díky poměrně dobré údržbě se dalších padesát let udržela v Polesí velmi dobrá úroveň lidové architektury, charakteristické pro tuto oblast. Výjimečné prostředí mělo vliv i na vytvoření Chráněné krajinné oblasti Lužické hory, na jejímž území se Polesí a Černá Louže nacházejí. Jako hlavní důvod ochrany je přitom zdůrazněna vedle ochrany přírody (pískovcové skalní město, chráněné stromy, rostliny, druhy živočichů) rovněž lidová architektura.

S vedením CHKO spolupracovala od počátku vzniku oblasti skupina Svazu ochrany přírody – TIS, která v Polesí z iniciativy místních chalupářů ve vesnici vznikla. Jedním z velkých úspěchů skupiny, byla záchrana kapličky v Černé Louži v roce 1974, kdy chalupáři opravili a novým zinkovým plechem na vlastní náklady pokryli zejména novou střechu kapličky. V téže době byla rozebrána kaplička na Nové Starosti. Zmíněná oprava byla zajištěna v podstatě ilegálním způsobem i když za vědomí tehdejšího starosty, který  nabídl kapličku z 18 století, která neměla (a dosud nemá státní památkovou ochranu k rozebrání na  stavební materiál).

Skupina TISU rovněž nesouhlasila s lokalizací „veřejné“ černé skládky v centru obce na území bývalého pole pod rozhlednou. Po celostátním zákazu TISU (vedenému Ing. Leiským) jako organizace, která byla pro své „ekologické“ názory nepříjemná tehdejší vládě, vznikl na území Polesí a Černé Louže Osadní výbor pod vedením Ing. Bohumila Rezka, který převzal mnohé z programu skupiny Ochránců přírody. Byl vypracován program čistoty obce (návrh na kontejnery), program likvidace „černých“ skládek, vznikl projekt na oplocení vyhlídky Havran, byly realizovány opravy nádrže, pravidelné čištění atd.

Rovněž byly likvidovány některé nesmyslné realizace (jako bylo noční osvětlení koupaliště ze sloupů, likvidace „klubovny“ postavené na návsi). Osadní výbor se pokoušel v mezích omezených možností prosazovat ve spolupráci s MNV Rynoltice, kam Polesí a Černá Louže opět patřila, rozumné a potřebné myšlenky (zachování prodejny a restaurací, opravy rozvodů elektrického vedení, komunikací, vody atd.), v podstatě na úrovni občanského výboru. Rovněž se výbor snažil o zainteresování velkých majitelů rekreačních zařízení, při údržbových pracích ve vesnici.

Výbor také zorganizoval oslavy založení Polesí  v roce 1983 a osazení mramorové desky na Pamětním kamenu na návsi u koupaliště. Největší brigádnickou akcí, organizovanou výborem bylo vyčištění přítoku do koupaliště od vodárny U Tří pánů až na náves a vytvoření odkalovací jímky před koupalištěm. V dalších letech mělo na přítok do koupaliště značně negativní vliv napojení dalších vodovodů na prameniště v Polesí a celkový úbytek vody v lesích v okolí Polesí.

Totéž se postupně dělo i na Černé Louži, kdy se zejména v letních měsících projevoval nedostatek vody v chalupách v horní části Černé Louže. Rovněž pokračuje vysýchání Černé Louže jako takové, která dala samotě původní jméno a dalších dvou rybníčků v polích směrem k Jitravě. V těchto rybníčcích se vyskytovali raci a ryby, dnes jsou prakticky vyschlé. Osadní výbor Polesí a Černé Louže koncem 80. let minulého století, po smrti Ing. Rezka přestal existovat.

V 90. letech se situace v Polesí a Černé Louži opět změnila. Významným mezníkem bylo opětné uvolnění a od prosince 2007 i úplné odstranění ostrahy hranic na přechodech. V osadě opět vznikly penziony, v některých domech vznikaly pokoje pro hosty. Polesí se stalo poměrně oblíbeným místem pro turisty a návštěvníky ze sousedního Saska. Naproti tomu zanikl obchod na návsi, dům byl po zániku Jednoty prodán a v podstatě zpustl.