Bunkry v okolí Polesí II.

pevnost

Plány výstavby opevnění

V roce 1933 se v Hlavním štábu čs. armády začala projednávat možnost výstavby pohraničních opevnění, jako reakce na změnu situace v sousedním Německu, kde bylo stále jasnější, že se  Adolf Hitler nemíní vyhýbat ozbrojeným konfliktům.

 

Zároveň nahradil ve funkci náčelníka Hlavního štábu čs. armády bývalého legionáře generála Jana Syrového jeho  spolubojovník, podle většiny odborných posudků mimořádně schopný voják, generál Ludvík Krejčí. V říjnu 1933 byla ustanovena Nejvyšší rada obrany státu (NROS). Počáteční koncepce, která předpokládala výraznou pomoc spojenců, přitom s opevňovacími pracemi nepočítala,  při vpádu německých vojsk mělo dojít k protiútoku na území Německa. Při propočtu nutného množství vojska však bylo zjištěno, že pouze v úseku od Bohumína po Krkonoše by bylo nutné vyslat do boje nejméně 30 divizí, přičemž republika byla schopná celkově postavit do zbraně nejvýše 40 divizí, takže by další úseky musely zůstat nehlídané.

Stavba opevnění v Severních Čechách

Kdyby se však pohraniční jednotky ukryly do betonových pevností, vyzbrojeny kulomety a děly, postačilo by k uhájení téhož  úseku  množství vojska, které bylo při mobilizaci k dispozici (pro daný úsek cca 50 tisíc vojáků). 12. října 1934 proto Hlavní štáb předložil prezidentu Benešovi v souladu s názorem Vojenské kanceláře prezidenta tajnou zprávu, která předpokládala vybudování pevnostní linie nejprve v místech, kde byla republika nejužší, tedy na severní a jižní Moravě. Po vzoru spojenecké Francie, která na základě zkušeností z první světové války, (Verdun) zdokonalovala od konce 20. let (zejména po vítězství NSDAP v Německu a po zjištění, že počet divizí, nutných k pasivní ostraze hranic nemá k dispozici) proslulou  Maginotovu linii, se rozhodlo nově vytvořené Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) budovat  v zásadě dva druhy bunkrů. Kromě objektů těžkého opevnění, vyzbrojeného pevnostním dělostřelectvem, protitankovými kanóny, minomety a těžkými kulomety s osádkou 20 až 40 mužů, měly být budovány lehké pěchotní objekty podle typu osazené 4 – 7 muži.
Pro potřeby stavby opevnění a souvisejících opatření přidělil parlament armádě téměř 11 miliard předválečných korun (což svědčí o tehdejší velké ekonomické síle československého hospodářství s možnostmi, které jsou v současných podmínkách  jen obtížně srovnatelné).

Řopík pod Ralskem

Generál Husárek, velitel ŘOP, po zkušenostech se stavbou prvních objektů rozhodl, že souvislá linie těžkého opevnění povede od trojmezí tehdejších hranic Polska, Německa a Československa od Bohumína až po Krkonoše, v dalších úsecích bude budováno opevnění lehké. Dokončen byl rovněž úsek proti Rakousku v Bratislavě na Petržalce a proti Maďarsku na Slovensku. K rozhodnutí o opevnění hranic přispělo rovněž zjištění, že ani orientace na obrněnou vozbu, jak byly tehdy nazývány tankové jednotky), nemůže vyrovnat počty, kterých může dosáhnout Německo. Stejnou cestou jako Francie vykročily v průběhu 20. století i další státy, jako Belgie (pevnostní systém s pevností Eben Emael), Švýcarsko (horské pevnosti), Řecko( Metaxasova linie) nebo SSSR (Sevastopol, Oděsa), Německo (Atlantický val), atd. Obecně však lze považovat československý systém opevnění ve své době za relativně nejdokonalejší. Na rozdíl od Francie, která budovala Maginotovu linii deset let, však měla Republika československá mít na vybudování opevnění pouze tři roky.

Petr Zázvorka

Těžké pevnosti Maginotovy linie v představách kreslířů...