Bunkry vz. 37 – řopíky

Dne 16. března 1935 byla v Německu obnovena vojenská povinnost, jejíž zákaz byl již delší dobu obcházen. Stotisícový Reichswehr byl přeměněn na Wehrmacht (s mobilizačním stavem 3 500 000 branců)  a začala nepokryté vyzbrojování moderními zbraněmi.  Obrana Československa, obklopeného až na Rumunsko  nepříliš přátelsky nakloněnými sousedy, byla strategicky velmi nepříznivá.

První velitel generálního štábu armády Republiky československé, francouzský generál Maurice Pellé, při pohledu na mapu republiky  prohlásil, že obranu území může zajistit pouze její ministr zahraničí. Bylo proto nutné zajistit obranu hranic do té doby, než  se projeví pomoc spojenců.

V zimních měsících na přelomu let 1936 – 1937 byly schváleny plány na budování nového druhu pěchotních lehkých bunkrů, který měl nahradit do té doby podle francouzského vzoru projektovaný vz. 36, (který však sám nemohl vytvořit souvislou linii opevnění, protože se předpokládala výstavba většího množství těžkých pevností, na jejichž výstavbu nebyl čas ani prostředky). Nové bunkry, poznačované jako vz. 37, byly určeny především pro boční palbu. Pevnůstky, budované v řadách, měly rozestupy 150 až 400 metrů. Na ohrožených místech byly budovány dvě linie, vzdálené od sebe 150 až 200 metrů. (Mezi Berounem a Prahou, kde bylo možné očekávat tuhé boje, však byly budovány až čtyři linie bunkrů). Bunkry nebyly budovány na kopcích, ale záměrně podél dna údolí nebo roklí, pod úroveň okolního terénu, což je mělo chránit před palbou dělostřelectva a znesnadnit jejich identifikaci z větší vzdálenosti. Vzhledem k možné konfiguraci terénu bylo vypracováno asi 140 stavebních plánků všech možných provedení (zesílené, zeslabené objekty, výškově lomené, s ochranou proti vodě atd.) aby nebylo nutné vypracovávat projekty pro každý objekt. Tak bylo možné postavit 4 až 5 tisíc  těchto objektů za rok. Stavělo se od jara do podzimu, za mrazů nebyla výstavba možná.

Vnitřek řopíku

Popis vnitřku

Základním typem, který byl v Lužických horách budován, byl vz.37 A-180, označovaný jako lehký objekt ze železobetonu. Osy střílen tohoto objektu svíraly úhel 180º. Čelní stěna bunkru byla silná 80 cm, (v zesíleném provedení 100 cm), vždy ji chránila vrstva naskládaných kamenů (o síle minimálně 100 cm), která měla pohltit energii dopadajícího granátu a uchránit pevnůstku před přímým zásahem. Síla stropu byla 60 (nebo 100) cm a týlové stěny 50 (nebo 80) cm. Stěny se střílnou byly silné 60 (nebo 80) cm – výjimečně i více. Pevnůstka v normálním provedení měla odolat jednomu přímému zásahu houfnicového granátu ráže 100 mm, zesílený objekt střele ráže 150 mm. Vnitřní prostor bunkru byl opatřen výdřevou (jednalo se o ponechané vnitřní bednění). Osádku tvořilo 7 vojáků. Velitel a jeho zástupce pozorovali okolí periskopy a řídili palbu.

Lehký kulomet v lafetě

Ve střílnách objektu byly dva lehké kulomety (někdy byly použity kulomety těžké). Každý z kulometů byl obsluhován dvěma muži, střelcem a jeho pomocníkem,  který plnil zásobníky střelivem, případně bránil objekt z týlové strany vrháním ručních granátů granátovým skluzem, opatřeným záklopkou. Sedmým mužem osádky byla spojka, která objekt zásobovala municí a vodou nebo doručovala rozkazy nadřízeného velitele úseku, jehož stanoviště bylo v týlu. Spojka rovněž za boje obsluhovala větrák. Ruční větrák umožňoval vést dlouhodobou palbu z kulometů, nasával do objektu čerstvý vzduch, udržoval uvnitř bunkru přetlak a jedovatý oxid uhličitý (kouř ze střelného prachu) tak vytlačoval mimo objekt.

Detail granátového skluzu

Týlovou stranu objektu bylo možné bránit vchodovou střílnou a granátovým skluzem. Ten tvořila roura s poklopem procházející stěnou objektu. Odjištěný granát z trubice vypadl a vybuchl na malé plošince  před objektem. V podlaze objektu byly žlábky naplněné vodou, ve kterých bylo možné ochlazovat rozpálené hlavně kulometů. Pozoruhodným vylepšením byla lafeta kulometu, která umožňovala přesnou palbu i za mlhy nebo v noci na přesně předem zvolené místo mezi bunkry. Důvtipné zařízení ukazovalo kovovou jehlicí na panoramatickém náčrtku nad zbraní  bod v palebném vějíři, na který kulomet mířil. Obranné postavení bylo doplněné protipěchotními, případně protitankovými překážkami  (například tak zvanými rozsocháči, neboli českými ježky). Celkem se od  počátku roku  1937 do konce září 1938 podařilo vybudovat téměř 10 000 objektů vz. 37, nazývaných familiárně  řopíky.

Petr Zázvorka