Možná to zní trochu nadneseně, ale letos je tomu opravdu sto let, co byl v Polesí založen Okrašlovací spolek. Tedy správněji   Anpflanzungs und Verschönerungs Verein, doslova Osazovací a okrašlovací spolek. Vzhledem k tomuto názvu a především výsledkům jeho činnosti není pochyb, že se vskutku jednalo o svého druhu předchůdce našeho občanského sdružení. Pochopitelně v jiné době, s akcentem na jiné priority, ale se stejným cílem.

13.července 1912 se v hostinci Josefa Andersche sešlo 45 (!) zakládajících členů, kteří si za předsedu spolku zvolili Josefa Preibische (Polesí č.49). Jeho zástupcem se stal Wenzel Tyll (Polesí č.16), zapisovatelem Franz Krause (Polesí č.32) a pokladníkem Wenzel Hirte (z Černé Louže č.20). Během pouhých tří měsíců se pak počet členů spolku rozrostl až na 68.
Okrašlovacímu spolku nebyl bohužel dopřán dlouhý život. Jeho založení v předvečer první světové války dává tušit, že doba, kdy muži byli povoláni na frontu a ženám se v nedostatkovém válečném hospodářství  jen stěží dařilo obstarávat  byť jen základní životní potřeby pro zbytek rodiny, nějaké okrašlovací spolkové činnosti vůbec nepřála. Ale ani po skončení války se spolku nevedlo lépe, poválečné politické změny, se kterými řada obyvatel pohraničí nesouhlasila, a pokračující problémy v zásobování základními potravinami byli pro tehdejší dobu určujícími faktory. Rovněž navrátilci z fronty již byli často naplněni deziluzí či ovlivněni různými revolučními myšlenkami a dokonce i v Polesí docházelo k blíže neupřesněným neshodám a nepokojům… Okrašlovací spolek sice formálně dále existoval, ale žádnou činnost již nevyvíjel. Teprve roku 1930 byla jeho existence oficiálně ukončena v souvislosti se založením nového, již dlouhou dobu plánovaného Turistického spolku.

Samotný Okrašlovací spolek tedy naplno fungoval pouhé dva roky, ale za tuto krátkou dobu se mu pro tehdy nově osamostatněnou obec podařilo vykonat mnoho záslužné práce. Asi to nejdůležitější, z čehož se můžeme po sto letech těšit i my, bylo roku 1913 zpřístupnění a zabezpečení skalní vyhlídky Havran. Bezplatnou prací a pomocí příspěvků, které shromáždil pokladník Wenzel Hirte, bylo vybudováno betonové schodiště, vyhlídka opatřena zábradlím a informační tabulí. Spolek rovněž vybudoval a zpevnil přístupovou cestu od potoka k Havranu, ovšem z tohoto počinu do dnešních dní již mnoho nezbylo.

Lužické hory byly na začátku 20.století pravým turistickým rájem

V době před první světovou válkou celkově docházelo v Polesí a Černé Louži k rychlému rozvoji a to v souvislosti s rodícím se turistickým ruchem. Osamostatněná obec si cílevědomě budovala statut letoviska a počty letních hostí byly rok od roku pečlivě zaznamenávány. Souviselo to do značné míry s vybudováním a zprovozněním vodovodu v roce 1910, neboť omezené zásobování pitnou vodou bylo do té doby faktorem limitujícím ubytování návštěvníků obce.
V obci, která se právě v tomto roce také osamostatnila od Rynoltic, docházelo k celé řadě menších či větších stavebních úprav, byly vyspravovány cesty, opravovány omítky domů, zkrášlovány zahrady. Obyvatelé obce si dobře uvědomovali potenciál turismu a snažili se proto své okolí zvelebit a zatraktivnit. Je třeba si uvědomit, že letními hosty v té době bývali příslušníci majetnějších vrstev, úředníci, učitelé, kteří pro sebe a své rodiny najímali letní byty často na měsíc či celé prázdniny. A to už pro místní obyvatele, kteří se jinak živili různými drobnými řemesly, podomním obchodem, prací ve vzdálenějších továrnách či ještě provozovali domácí tkalcovny, znamenalo opravdu vítaný zdroj příjmů. Není proto divu, že po chalupách rychle vyrostly podkrovní hostinské pokoje a že řada stavení se v té době začala přestavovat a zvětšovat. Podle tehdejších záznamů se počty letních hostů vyvíjely následovně:
1910- 56, 1911-104, 1912-156, 1913-202, 1914-207. Během války pochopitelně počet hostů klesal a v roce 1918 tak do obce přijelo jen 13 hostů… I poválečná konsolidace poměrů si vyžádala nějaký čas a tak se teprve v roce 1921 počet hostů vyšplhal na předválečnou úroveň.
Do Polesí a na Černou Louži přicházelo pochopitelně i mnoho dalších turistů a krátkodobých návštěvníků, i díky nimž mohlo v obci prosperovat hned několik hostinců.

Možná vás napadne, proč se Okrašlovací spolek tehdy nepustil také do úpravy rybníka v samotném středu obce. Bylo to tím, že rybník byl v té době stále ještě v majetku Clamm-Gallasovského lemberského panství a obec Polesí ho do svého vlastnictví získala až v roce 1920.

Je tedy vidět, že OS má určitě na co navazovat. Možná bychom si ale toto kulaté výročí mohli připomenout i jinak. V loňském roce byl u rybníka pokácen uschlý dub, který představoval jednu z dominant středu obce. Nejednalo se ale o jen tak ledajaký strom, tento dub byl spojen s jubileem šedesáti let vlády císaře Františka Josefa I. a byl tedy vysazen již v roce 1908.  Možná by se dalo někde v obci najít vhodné místo a na něm trochu na památku dávného okrašlovacího spolku, trochu jen tak pro krásu a radost, vysadit nový “jubilejní strom”, třeba opět dub či lípu.