Bunkry v okolí Polesí IV.

ropik4

Výstavba řopíků

Výstavba opevnění byla svěřena civilním stavebním firmám, vojenští odborníci však prováděli stavební dozor a dohlíželi na jakost všech prací.

Pevnost betonu byla zkoušena v laboratořích, na staveništi bylo bedlivě dbáno, zda vykonané práce odpovídají projektům. Při výstavbě byl nejprve navezen na staveniště materiál, písek, štěrk, a armovací železo výztuže. Vojáci dodali stavební firmě cement a ostatní kovové prvky (střílny, periskopové roury a dveře).

Stavební dělníci urovnali terén staveniště krumpáči, poté vybudovali tenkou základnovou desku, následovalo vztyčení lešení do výše 2,5 m a z prken zhotoveno bednění. Do  něj vložili dělníci pod vedením mistra ocelové pruty výztuže. Bunkr musel být vybetonován bez přerušení betonáže. Pro případ poruchy míchačky betonu s benzinovým motorem musela mít firma připravený záložní stroj. Samotné betonování bunkru trvalo 24 hodin, někdy i déle. Za dva týdny po vybetonování objektu dělníci odstranili vnější bednění (vnitřní bednění zůstalo) a objekt dokončili omítkou a maskovacím nátěrem. Náklady na vybudování jednoho objektu lehkého opevnění vz. 37 se pohybovaly od 30 do 60 tisíc předválečných korun československých. Dokončovací práce, maskování, spojovací zákopy prováděly vojenské jednotky, zbraně a zásoby  byly do objektů lehkého opevnění dopravovány až při vyhlášení poplachu.

Celková koncepce lehkého opevnění byla hodnocena vcelku kladně, již tehdy se  však projevovaly nedostatky. Spotřeba munice při boční palbě se jevila jako neúměrně veliká, objekty nebyly schopné vést daleké palby a tím narušovat nepřátelské přípravy. Největším nedostatkem lehkých objektů byla absence protitankových zbraní. Posádky si stěžovaly na nedostatek prostoru pro odpočinek, případně pro uložení raněného. Při poruše ručního větráku by velice rychle musela osádka zastavit palbu z kulometů, protože oxid uhelnatý by brzy zamořil vnitřek bunkru.  Přes tyto nedostatky se předpokládalo, že by objekty lehkého opevnění mohly za podpory manévrovacích složek polní armády několikrát odrazit nepřítele a tím splnit úkoly, které určoval plán obrany. Rovněž tehdejší tanky, kterými v tu dobu disponovala německá armáda  (PzKpfw.I a PzKpfw.II) by ještě nemohly linie lehkého opevnění vážněji ohrozit. Největším nebezpečím, kromě speciálních jednotek Wehrmachtu, proto mohlo být německé letectvo, které mělo několikanásobnou převahu v kvalitě i množství. Pozoruhodně přesná je zpráva německému velení o budovaných řopících, kterou získal jeden ze zpravodajských důstojníků Wehrmachtu, kterému se podařilo získat potřebné informace z bezprostřední blízkosti stavby, když se vydával za turistu: „Jeden ze šesti mužů osádky musí trvale obsluhovat ventilátor, jinak  při pobytu v bunkru hrozí možnost zadušení. Periskopy musí být při přiblížení nepřítele zasunuty, aby znemožnily nepříteli dovnitř hodit granát, přičemž periskopy by samy prozradily svoji polohu. Normálně jsou u bunkru přítomni jen čtyři muži, vždy jeden je stále na stráži před bunkrem, další slouží jako spojka. Změna stráže je vždy v poledne pro všechny, jinak každé dvě hodiny. V noci se hlídkuje u nových bunkrů tak, že jeden muž stojí na stráži, jeden je uvnitř a tři spí ve stanu před bunkrem. Bunkry v první linii jsou stráženy trvale, 2.linie jen částečně.“

Petr Zázvorka