Moje setkání s Vladimírem Jiránkem

jiranek

Bylo to za mého redaktorování v jedné velké stavební firmě (kdo ví tak ví), v období, nechvalně známém jako čas normalizace. Naše firma se vyznačovala tím, že mnozí odborníci ve svém oboru, (ať již šlo o špičkové geology, inženýry, bývalé (a pozdější) profesory nebo bagráky), zde našli uplatnění, bez ohledu na své bývalé, současné, či budoucí přesvědčení. Tato do jisté míry uvolněná atmosféra ovšem předpokládala i nadprůměrné pracovní výkony, za které bylo možné očekávat při nejmenším slušné přežívání jak po stránce hmotné, tak i kulturní. Náš šéfredaktor, který měl na starosti i cenzuru vydávaných podnikových publikací, tehdy, z pozice zmíněného mikroklimatu ve firmě, mne požádal, abych zajistil setkání se známým, ale bohužel tehdy jen velice spoře publikujícím kreslířem a karikaturistou. Přijel odkudsi ze vsi, hubený, v zeleném baloňáku, nedoslýchavý, s pár kresbami v deskách, aby nabídl své kresby pro kalendář. Bylo na něm několik flákačů v hospodě, očekávajících příchod nové doby, poblblý ředitel, zoufající nad pitomým plánem, králíci, uvažující o letu do vesmíru, aby se zachránili před postupující civilizací. Bylo to vtipné, krásné, všichni jsme řvali smíchy. Dvanáct originálů jako stvořených nejen na naši VHJ, ale i na město, ze kterého jsme každý týden prchali na chalupy. Smáli jsme se všichni, až na našeho šéfredaktora. „Nedalo by se to hodit na bezpečnost práce? Jako třeba že si flákač zlomil lopatu, když se o ní opíral…Tohle neprojde…“ hlesl. „To já neumím“ smutně odpověděl pan Jiránek, sbalil desky a přišel o slušný honorář. Tak ztratila naše firma unikátní dílo, ale získala jinou prioritu, odpovídající době, která v sobě ukrývala kouzlo nechtěného. Místo Jiránkova kalendáře totiž nakonec byla na obrázku nahá slečna, sedící na čistírně odpadních vod. Svým způsobem bylo efektu dosaženo, všichni řvali smíchy.

Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl včera, když mne zastihla smutná zpráva, že pan Vladimír Jiránek, geniální kreslíř – filosof a glosátor českého dění, v úterý 6. listopadu 2012, těsně před půlnocí zemřel. Jeho kresby budou Lidové noviny otiskovat ještě ze zásoby do konce listopadu. Ale i potom, až uvidíte králíka v klobouku, bude s vámi. Ostatně každý z nás je na chalupě tak trochu Pat a Mat.

 

Petr Zázvorka