Boules aneb pétanque

Volejbalové hřiště v Polesí už několik měsíců úspěšně slouží svému účelu a během letních prázdnin se zde nezřídka vystřídalo v průběhu jednoho dne několik skupinek místních i přespolních, provozujících různé druhy rekreačních sportů, od volejbalu přes nohejbal až třeba k badmintonu. Často přitom padne otázka, cože to vzniká na místě betonových základů bývalé klubovny, jen pár metrů nad volejbalovým hřištěm. Odpověď, že jde o snahu vybudovat v Polesí hřiště na pétanque, se většinou setká s chápavým porozuměním, protože doba, kdy byl pétanque něčím podobně exotickým jako koňské pólo, je už dávno pryč. A právě proto, že jde o sport obecně známý a přitom zábavný a nenáročný, už delší čas jsme uvažovali, kde by bylo možné ho v Polesí provozovat. Ovšem ačkoliv nároky na terén nejsou nikterak velké, přesto se vhodné místo najít nepodařilo. Původní představa, že pro hru poslouží právě nově opravené volejbalové hřiště, vzala rychle za své, když jsme si představili, jaké důsledky pro povrch hřiště by měly dopady těžkých ocelových koulí… A jelikož jsme současně i přemýšleli o tom, k čemu by bylo možné využít chátrající betonové základy klubovny, nápad, jak vyřešit oba problémy byl na světě.

Ačkoliv hru samou většina lidí již zná, není myslím na škodu připomenout si, že více než o obyčejnou hru jde o svérázný kulturní fenomén, odrážející francouzskou mentalitu (mimochodem nám v lecčems blízkou). Z vnějšího pohledu ji výstižně popsal anglický spisovatel Peter Mayle, známý svými knihami z prostředí slunné Provence:

Sedadlo v první řadě a hra v boules
Téměř každá vesnice vlastní svoji obdobu sportovní arény. Tu nejzákladnější představuje vyrovnaný kousek veřejného prostranství, asi tak dvacet až třicet metrů dlouhý, s prašným povrchem štěrku a udusané hlíny. Pokud se jedná o dobře zaběhnuté sportoviště, které slouží svému účelu řekněme sto až dvě stě let, najdete tu dvě podstatná vylepšení. Tím prvním je stín, který poskytuje spořádaná alej platanů, kterou možná vysadili třebas i napoleonští armádní zahradníci. Tím druhým je občerstvení, které poskytuje café, v blízkosti jehož průčelí se vaše sportoviště rozkládá. Tahle café se často jmenují Le Sporting a na polici za barem mají vystaveny řady naleštěných pohárů a sošek, které místní boulesové mužstvo vyhrálo.
Variace na téma hry v boules se vyskytují již od doby, kdy člověk objevil potěšení házet něčím po něčem, co vám to něco nehodí zase zpátky. Ze starodávných druhů koulí se již staly sportovní starožitnosti, právě tak jako z dřevěných pálek na tenis a z golfových holí s dřevěnou rukojetí. Jsou to mimořádně krásné předměty, vyrobené z hřebíků, které naťukali do kuličky ze zimostrázového dřeva tak těsně jeden vedle druhého, že vám připomínají rybí šupiny. Jsou krásné na pohled a příjemné do ruky, ale, jako každý rukodělný výrobek nejsou úplně pravidelné a projevují tendenci uchylovat se od přímé dráhy ihned poté, co padnou na zem. A ve hře, kde jde často o milimetry a kde zuří vášně, bylo tohle rozpustilé chování častou příčinou zármutku a hádek, než, konečně, tyhle starobylé koule nahradili inženýrsky vyrobenými perfektně kulatými řízenými střelami z oceli, které vidíme dnes.
To ovšem neznamená, že se starými koulemi vymizely zármutek a svár. To ne! Zármutek a svár jsou neoddělitelnými prvky hry, právě tak jako přesnost a zručnost. Bez nich by hra netěšila nikoho, ani hráče, ani diváky, jelikož drama je to, co dělá tuhle hru tak oblíbenou.
Předmětem téhle soutěživé hry je umístit skupinu vašich koulí co nejblíže k malé dřevěné kuličce zvané cochonnet a mezitím odrazit z cesty koule protivníka. Jakmile hráči vyhází všechny svoje koule, vydají se na konec kurtu a proměří tam vzdálenosti. Záležitost vcelku jednoduchá, pomysleli byste, záležitost, kterou je možné vyřídit v duchu sportovním a necht’ ten nejlepší vyhraje. Ale nikoli. Ani nápad. Hráči se shluknou nad svými koulemi a horečnatě se přou o každičký vlásek rozdílu ve vzdálenostech od cochonnet, a pozdvihují, triumfálně či v beznaději, nejen hlas, ale i paže a kapesní pravítka, a necht’ ten nejhlasitější vyhraje. Nevylučuji, že tyhle pravidelné výbuchy nesouhlasu jsou následkem něčeho jiného, nežli počestné snahy o vítězství. Něčeho o mnoho silnějšího. Hře v boules totiž náleží, pokud je mi známo, určitý unikát ve světě atletických soutěží pod širým nebem. Zatímco hrajete, můžete se posilňovat. Dokonce ani nemusíte postavit sklenici, když odhazujete, za předpokladu, že jste v rozumné kondici a máte jistou ruku. Často se mi zdálo, že alkohol přispěl k objevům řady nevázaných a v podstatě pozoruhodných technických variací předváděných stylovými hráči. Samotný hod či hod odspodu bud’ po vysoké nebo po nízké dráze je většinou studií disciplíny a soustředění. Kolena musí být pokrčená a oko upřené na cíl. Předmětem individuálních variací je však to, co následuje, tedy obdoba podivného baletu na místě, jelikož hráč nesmí překročit čáru, od které se hází. A tak tam stojí, často na jedné noze, tělo nakloněné vpřed, nebo vzad, či stranou, podle toho, po jaké dráze odhodil, a mává pažemi podle toho, jestli mají za úkol donutit kouli k tomu, aby letěla rychleji, nebo ji přibrzdit, aby svůj let zpomalila. Noha, které zůstala ve styku se zeměkoulí, musí přitom stát na špičce. Výsledkem toho je podívaná jako na volavku, která se snaží odletět, majíc jednu nohu zabořenou v bahně dna řeky. Pohled, který vám nutně vyvolá na tváři úsměv, protože vy si sedíte ve stínu, zatímco oni tam víří obláčky prachu. Cinknutí oceli na ocel, jako klapnutí čelisti dinosaura, se mísí s přílivem a odlivem nesouhlasu a plechovým zvukem rádia z café. Hráči se zvolna pohybují z jednoho konce na druhý, a zase zpátky. Vzduch je zcela nehybný a je horko. Čas se zastavil. Jedním z kouzel hry v boules je to, že ji může hrát, byt’ i špatně, kde kdo – amatér kteréhokoliv věku – a docela s potěchou.

Ačkoliv café Le Sporting nám asi (bohužel) nehrozí, lákavá představa horkého letního večera v kruhu diskutujících spoluhráčů, snad i s tou sklenkou v ruce, by se nám snad mohla vyplnit?!?

K ideálnímu stavu hřiště ještě lecos chybí. Na podzim bychom rádi vysadili naší obdobu platanové aleje, sice jen v podobě jednoho stromu (a o druhu se dosud diskutuje), ale jde o to začít, že? Také samotný terén není ještě ideální, proto by měl dostat další svrchní vrstvu ze směsi jílovité půdy a písku, aby byl povrch dostatečně tvrdý. To jsou ale detaily, které postupně vychytáme a doděláme. Hlavní je, aby stejně jako v případě volejbalového i hřiště na pétanque přitáhlo zájemce o tuto svéráznou hru a vzniklo tak další místo pro setkávání se, diskuze a zábavu!

Boules nebo pétanque?

Ve Francii, pravlasti moderní podoby hry, se častěji používá výraz “boules” nebo “jeux de boules”, tedy hra s koulemi. Ovšem obdobné hry pěstovali údajně již staří Egypťané a Řekové (možná, že právě od nich se tento sport rozšířil právě v Jižní Francii, v zázemí Řeky založené Marseille ?).

Existovalo mnoho variant hry a sjednocování pravidel probíhalo jen pomalu. Ještě na začátku 20.století se koule házely z rozběhu a teprve roku 1910 vznikla v jihofrancouzském městě La Ciotat varianta, kdy se při hodu stálo na místě. V provensálštině “ped tanca”, spojené nohy, což dalo vzniknout francouzskému označení pétanque, pod kterým je nyní tato hra známa po celém světě. Svědčí o tom pamětní tabulka u vchodu tamního muzea!