Rynoltice mají nejen nejhezčí nádraží v Čechách a na Moravě

nadrazi

Vím, že možná není dost místních fandů, kteří by se s tím výrokem ztotožnili, ale je to černé na bílém. Rynoltické nádražíčko, bylo vyhlášené jako naše nejkrásnější železniční nádraží.

Je to jen konstatování skutečnosti, kterou dávno známe a je to tak i s ostatními pamětihodnostmi v okolí, ať již jde o přírodu nebo o dosud nezkaženou architekturu, které si nedokážeme vážit. Ostatně jsem si jistý, že nádraží zůstalo uchováno ve své jednoduché kráse jen proto, že někdo neměl dost investic, aby stavbičku „vylepšil“ podle zrovna frčící módy.

Rád bych citoval z Industriálu Libereckého kraje, průvodce po technických stavbách a průmyslové architektuře, kterou vydalo České vysoké učení technické v roce 2007.

Na straně 68, pod heslem Rynoltice, jsou uvedeny dvě stavby. Druhá z nich je Železniční stanice Rynoltice, č.p. 204-208.

Píše se zde: Výjimečně dochovaný soubor budov Ústecko-teplické dráhy (ATE) na trati Liberec – Česká Lípa z roku 1900 sestává ze staniční budovy čp. 208, cihlové stavby s pískovcovými ostěními otvorů a hrázděným podkrovím, roubeného skladiště čp. 207 dvoulodní remízy z lomového zdiva a cihlovými záklenky čp. 206, cihlové budovy vodárny s kotelnou a komínem čp. 205 a strážního domku čp. 204.

K tomu jen několik osobních vzpomínek: dlouholetým přednostou stanice byl pan Zima z Černé Louže, který sem dojížděl v kterémkoliv počasí na svém mini motocyklu Jawa 50 Pionýr a pečlivě stanici doslova hýčkal a ošetřoval, nezapomínal přitom ani na květinovou výzdobu v přilehlém areálku s lavičkami, v zimě pak na vyhřátou čekárnu s rozpálenými Musgrávkami a nezbytným úsměvem při obsluze automatu na vydávání lístků, telegrafu nebo pák zvedajících návěstidla a šraňky. Kufry a ostatní zavazadla zaslaná předem vlakem nebo jako spoluzavazadlo vždy zdarma uskladnil, druhý den si bylo možné pro zavazadla přijet s trakařem. V přilehlé dřevěné budce kraloval pan Petráň, který zde provozoval malý bufet s pivem, limonádou a párky. Každý den v půl jedenácté se nádražíčko zaplnilo, když se zde setkávaly dva protilehlé vlaky z České Lípy do Liberce a naopak, aby nechaly předjet rychlík.

Pak se zase dalo mezi záhonky růží a kosatců v klidu čekat na další spoj.

Druhou technickou památkou, zmíněnou v Industriálu, (uvedenou na prvním místě) je Továrna na látky výživné Ceres, Wilhelma Schichta, z roku 1903.

O této technické památce se v Industriálu píše:

CeresMydlárna Georga Schichta v Rynolticích se stala poté, co jeho syn Johann Schicht roku 1882 přesunul výrobu do Ústí nad Labem, základem koncernu Severočeské tukové závody, dnes Setuza. Zatímco továrna v Ústí vyráběla „Schichtovo mýdlo s jelenem“, pobočný závod v Rynolticích určil Johann Schicht, tolstojovec, abstinent a vegetarián, výrobě ovocných šťáv a také výrobě umělého kokosového tuku obchodní značky Ceres. K jeho rafinaci sloužila třípodlažní továrna u rynoltického nádraží, kterou řídil Johannův bratr Wilhelm. Až na přezděné okenní otvory se náročně pojatá budova dochovala v původním stavu a slouží jako skladiště…

O obou pamětihodných budovách jsem informoval před dvěma lety v Rynoltických střípcích, myslím bez odezvy. Snad až bude zase nádražíčko v provozu po slíbené opravě havárie trati, způsobené velkou vodou, budou stát za povšimnutí i tyhle památky, kterých si, stejně jako celého železničního komplexu Ústecko-teplické dráhy (včetně tunelů a mostů směrem z Rynoltic do Liberce) stojí za to užít s nejmladší generací, pro kterou je romantika vlaků stejně vzdálená jako romány Julesa Vernea, ale která bude jednou stejně ceněna jako středověké hrady, pokud budeme tak moudří, že si ji uchováme.
Petr Zázvorka

seifenfabrik

Model továrny na mýdlo, který věnovala roku 1936 firma Schicht vídeňskému technickému muzeu