Cesta pod Havranem po dvou a půl letech

nahled

 Už dva a půl roku uplynulo od chvíle, kdy jsme sváděli s tehdejšími představiteli obce Rynoltice slovní a právní souboj, jehož cílem bylo minimalizovat škody, které vznikly rozhodnutím obce a jejího lesního správce vybudovat pod Havranem cestu, která by usnadnila těžbu dřeva. Výsledky našeho tehdejšího snažení byly nejednoznačné. Podařilo se nám sice necitlivé provádění nepovolené stavby zastavit, ale až v době, kdy většina původní lesní cesty už byla zplanýrovaná a zničená. Následná dohoda o uvedení stavby ne snad do původního (to už možné není), ale alespoň do snesitelného stavu, vyzněla do ztracena. Část okolí cesty, zaneseného hromadami dřevního odpadu, byla vyčištěna, ovšem spousta pořezaných větví, ležících navíc i na okolních soukromých pozemcích, na místě stále zůstává.

Připojení pěšiny, vedoucí od rybníka, které jsme původně zamýšleli řešit ve spolupráci s lesním správcem, si nakonec vyřešili sami turisté a místní, když si vyšlapali cestičku přímo pod odbočkou na Havrana.

Ve střední části se již také u cesty objevily nově vysazené stromky, umístěné tak, aby i v pozdějším věku nezasahovaly do cesty.

Mezitím přešly dvě zimy a ukázalo se, že hlasy, že se zdevastovanou cestou si nejlépe poradí sama příroda, měly i neměly pravdu. Ve střední části, kde byla cesta provedena v podstatě jen rozšířením původní pěšiny, skutečně došlo k zacelení ran a výsledek je poměrně uspokojivý. V části směrem k odbočce na Havran byla cesta přeložena výše na nasypaný val. Ten si za dva roky sedl a dnes je již poměrně stabilní a pevný. Nicméně hrana cesty směrem do svahu zůstává stále nepravidelně “vykousaná”, podle toho, jak se v tom kterém místě buldozeru dařilo svah odebrat. To asi příroda sama nevyřeší. Také pod cestou stále straší vylámané kameny a větve, zahrnuté zeminou.

Nejhůř ale dopadla část cesty směrem k silničce do Rynoltic. Tady se díky stavebním úpravám podařilo vytvořit místo cesty rozbahněnou širokou plochu, pozvolna zarůstající sítinou. V samotném tělese cesty zejí díry, i v letošní extrémně suché zimě stále vyplněné vodou tak, že i samotná chůze mazlavým blátem mezi loužemi je nepříjemná. O tom, že zde kdysi v příjemném prostředí stávala lavička, si dnes můžeme už jen nechat zdát… Na druhou stranu takový malý mokřad rozhodně také není k zahození, ovšem chtělo by to něco podniknout s tou cestou, aby zůstala schůdná.

Nezbývá než doufat, že naše tehdejší úsilí mělo alespoň ten efekt, že jsme dali úřadům na vědomí, že pečlivě sledujeme, co se kolem nás děje a že jsme připraveni proti podobným necitlivým a neoprávněným postupům vystoupit i v budoucnosti.

Ve fotogalerii si můžete prohlédnout, v jakém stavu se cesta nacházela na konci letošního února.