Nebylo jen grilování…

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Fotografie našeho kamaráda a nejlepšího fotografa Karla Pokorného z grilování u Neanderů mě přiměly nahlédnout do starého alba, kde sice řada fotografií již chybí, ale které přeci jen víceméně chronologicky zachycují řadu rozmanitých aktivit, které se v Polesí v posledních padesáti letech uskutečnily v rámci skupiny, která spolu kamarádila od předškolních let, později si říkala (vzhledem k většině) Parta Pražských Polesáků (zkráceně PPP), ale jindy také Slavia vysoké školy – oddíl horolezecký, TIS – Svaz ochránců přírody – skupina Polesí, později také Občanský výbor Polesí až k Občanskému sdružení Černá Louže – Polesí a konečně Spolku…

Parta se postupně tvořila z účastníků Regaty Polesí od roku 1953, kterou založili naši rodiče a později z kamarádů a kamarádek, kteří se do Polesí v různých dobách (a někdy i vzájemně) zamilovali. Měli jsme tu výhodu, že jsme v Polesí trávili minimálně dva měsíce v roce celé prázdniny (často nastavené o dva měsíce, kdy jsme mnozí navštěvovali školu v Rynolticích na začátku a na konci příslušného ročníku). Dneska již lze konstatovat, že vznikly vztahy, které můžeme charakterizovat jako doživotní. Přál bych dalším generacím, aby se jim to povedlo také, i když…. tehdy nebyly počítače a mobily, nejezdilo se většinou k moři a naši rodiče pracovali i v sobotu, takže trávit víkendy v Polesí prakticky nešlo a my jsme byli odkázáni na péči dědů a babiček a hlavně, pokud jde o volný čas, sami na sebe….

Volejbal se hrával v Polesí vždycky, zavedla to generace před námi. Pravidelně se scházela od padesátých let minulého století na hřišti u koupaliště minimálně dvě družstva, vzpomeňme například na Hlaváčkovy, Zlatuškovy, pana Červa, kluky Koprnických a řadu dalších, z nichž například Hlaváčkovi hráli závodně. My jsem v tu dobu podnikali sofistikované boje o skálu Slona, (územně většinou Dolní část Polesí – pod vedením Oty Chlada a Jardy Poupy, proti Horní části vesnice včetně Louže, kde vynikal Jirka Ostrovský a „šerif“ Jirka Mareš), hráli si na indiány, účastnili se Regat (tehdy pouze Závodů lodiček) a Dětských dnů, které organizovali naši rodiče i první Národní výbory v Polesí. Upozorňuji, že tehdy bylo v Polesí tak kolem třiceti dětí zhruba stejného věku, do školy nás chodilo z Polesí do Rynoltic alespoň šest až deset. Čekali jsme ráno na sebe, abychom nechodili sami, přirozeně „místní“ i „pražáci“ nebo „liberečáci“ společně. První samostatná společná akce mládeže, (užšího jádra, které se skutečně pohybovalo kolem patnácti členů), kterou jsme na rozhraní padesátých a šedesátých let uskutečnili, byla cesta parníkem s přenocováním ve stanech, ovšem pod dozorem rodičů. V dalších letech následovala koupě společného pingpongového stolu, na který jsme si sami vydělali sběrem a prodejem borůvek, které se vykupovaly v místní prodejně 20,- Kč za kilogram, přičemž stůl stál kolem 700,- Kč.

z†pis ve vrcholovā knizeLáska ke skalám nás přivedla i k založení horolezecké skupiny v rámci Slávie VŠ, pod vedením zkušeného Volodi Suchého. Jako doklad této epizody mohu přiložit zápis z vrcholové knížky, kterou našel oskenovanou na internetu Lukáš Bludský a byl tak laskavý, že mi ho pro radost poslal. Kromě lezení na Hrubici a v okolí na Havrankách a Obrvégrech (ale také například na Havranu) a dneska v cizině v Tatrách, jsme samozřejmě „dělali“ vodu, tedy hlavně Lužnici, kterou jsme v Polesí postrádali, jezdili se koupat do Hrádku a do Stráže na kolech, v zimě hráli s kluky Koprnickými hokej a podnikali túry na běžkách. Ve stejné době jsme uspořádali v tehdy ještě nezničeném penzionu „V Zátiší“ revuální hru BaPoDo (Básně a pohádky dospělým), která trochu opisovala právě populární pásmo v pražském divadle Rokoko. Později jsme začali uskutečňovat výlety do okolí (ale také do Prčice, kam jsme třikrát donesli džbán na pivo, zvaný Bratříček, na vzdálenost hodně přes padesát kilometrů.) V té době, kdy jsme se začali ženit a vdávat, jsme začali přebudovávat chalupy, ale zároveň zachránili i kapličku na Louži, když jsme jí věnovali novou střechu. Přišla doba vzniku CHKO Lužické hory, kdy jsme založili buňku Tisu a to až do doby, kdy byl Tis úředně zakázán jako organizace režimu nepohodlná. Slavili jsme společné Silvestry, když přišly na svět děti, pořádali jsme společné Mikulášské nadílky, obnovili v plné slávě Regaty Polesí, postupně pořádali opět Dětské dny a grilovačky. U příležitosti narozenin a svátků jsme pořádali tématické scény s převleky, od antických kostýmů, přes pohádkové postavy ke krojované zábavě. Dál už přicházíme k době relativně nedávné, která je ovšem jiná, stárneme, ale vztah k Polesí se nemění a mělo by to tak být i nadále. Přikládám sérii fotografií, které to myslím dokládají. Omluvte jejich kvalitu, tak šla doba.

Petr Zázvorka