Velikonoční patálie

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

S hororovými příběhy bývají spíše spojovány Vánoce. Vzpomeňte na příběhy s dobrým či méně dobrým koncem, týkající se buď převrženého vánočního stromku, od kterého chytají záclony, nábytek i dárky v jinak nazdobeném bytě, nebo o operacích zapříčiněných zabodnutou kapří kostí kdesi v dutině hltanu. Ostatně jeden vánoční, spíš tedy silvestrovský zážitek mohu dát k lepšímu – s Jindrou Bludským jsme před mnoha lety v průběhu vánočních prázdnin podnikli zimní výstup na Libereckou věž v Oberwegerech. Sníh příliš nebyl, takže jsme lezli jen s lanem, nalehko a až nahoře zjistili, že slaňák, tedy ten kruh, do kterého se prostrčí lano, aby bylo možno ze skály slanit, je zamrzlý pod asi deseticentimetrovou vrstvou ledu a tudíž nepřístupný. Zima byla čím dál větší, stmívalo se a my se museli proškrábat a prohřát vlastním omrzlým tělem k tomu slaňáku.

Velikonoce, to je něco jiného – optimismus sám. Sluníčko, vajíčka, pomlázky, narcisky, beránci – zkrátka folklór (což se ovšem netýkalo toho letošního marastu).

Ostatně jeden, dva příběhy z Polesí se smutnějším koncem by se také našly. Například před asi čtyřiceti lety jistá Zuzanka, vyznavačka nenásilí, udeřila kovovým špičatým kramflíčkem vysokých jehlových botek do týla přítele Štěpána, který projevil náznak snahy o vyšlehání zmíněné při velikonoční koledě. Tehdy to dopadlo také dobře, ale jen taktak.

To, o čem bych rád podal zprávu dříve než se příběh pokoutně rozšíří, se stalo opravdu jedné rodině v Polesí v průběhu letošních Velikonoc a stojí to myslím za zaznamenání. Matka rodu, stejně jako každý rok, pro muže, potomky i koledníky obarvila vajíčka, upekla beránky a z prvních letošních kopřiv připravila nádivku. Jeden z potomků, odrostlý syn, uondán velikonočním veselím, dostal v noci chuť na něco sladkého. Beránek na stole se nabízel sám. Potmě a pohmatu proto syn odlomil kus hlavičky beránka, vyplivl očičko z knoflíčku a pak se to stalo. Očičko bylo přišpendlené a špendlík spolknut, aby putoval v trávicím traktu nebo se zapíchnul kdesi do stěny a způsobil katastrofu.

Je logické, že příběh dostal rychlý spád. Vyhlášená nemocnice, rentgeny, identifikace ztraceného předmětu, jeho lokalizace v nepřístupných orgánech, hrozba operace se všemi doprovodnými riziky. Operatér navrhuje čekat a pozorovat dále putující špendlík, dokud se nezabodne do žaludku nebo do střeva, je jistá šance…

Všichni jsou napnuti, rodina se vzájemně obviňuje, napětí stoupá. Syn je prozatím propuštěn z nemocnice, zítra se má rozhodnout. Zbývá nepříjemný úkol, propátrávat vše, co tělo opouští. Syn dokonce přichází na cimrmanovský zlepšovák, který realizuje.

Na tyčku se připevní silný magnet, kterým se kvedlá. Není tedy nutné, aby došlo k přímému dotyku, je však třeba postupovat systematicky a pozorně. Třetí noc se dostaví konečně úspěch. „Lov“ se podaří, špendlík se zachytí na magnetu, syn ho odnáší do nemocnice jako předmět doličný. Takže všechno dobře dopadlo, obviňovat kohokoliv nemá cenu, stát se může úplně všechno, to hlavou nevymyslíš. Nezbývá tedy snad jen konstatovat s klasikem: lidé, bděte…..

Petr Zázvorka

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Náměty z letošních Velikonoc v Polesí