Stejně jako dnes se i dříve lidé vyžívali v soudních sporech a jak už to bývá, nejčastější záminkou byly neshody o majetek. Ten v 16. století, kam se dnes podíváme, patřil jednak královské koruně, jednak církvím, šlechtě a městům. Sedláci a chalupníci, s výjimkou úzké vrstvy svobodníků, nevlastnili nic, pouze měli od své vrchnosti majetek propůjčen k dědičnému držení, za což byli kromě ročních poplatků odměněni ještě pochybným právem sloužit jako daňoví poplatníci nenasytné královské pokladně.

S královskou korunou si spor mohl dovolit vést jen někdo vysoce postavený a tak většině ostatních šlechticů nezbývalo, než se o majetek, představovaný obvykle nějakým územím, hádat mezi sebou. Což, díky tomu, že přesné mapy neexistovaly a vymezení území bývalo nejednoznačné, bylo na denním pořádku. Z takových sporů o území či průběh hranic dvou panství se zachovaly v archívech stovky až tisíce zápisů, které nám často z hloubi věků přinášejí zajímavé informace.

Roku 1545, kdy se odehrály spory o hranice lemberského panství, patřil zámek Lemberk s okolními vesnicemi včetně Rynoltic hraběnce Anežce z Helfenštejna, vdově po významném šlechtici doby prvních Habsburků Vilémovi z Ilburka. V jeho službách nějaký čas působil i farář Václav Hájek z Libočan, než se dostal do sporu s Ilburkovým vrchnostenským správcem. Je tedy možné a snad i pravděpodobné, že tento velký český spisovatel pobýval nějaký čas i na Lemberku. V tom případě si, jak bylo jeho zvykem, jistě našel čas i na bližší seznámení se s okolím hradu.

Vraťme se ale do roku 1545, kdy zřejmě v souvislosti s nedávnou smrtí Viléma z Ilburka gradují spory s majiteli sousedních panství, děvínského i grabštejnského. Ačkoliv o prvotní příčině sporů nic nevíme, je minimálně podivné, že probíhaly hned dva hraniční spory najednou, navíc evidentně oba iniciované druhými stranami. Snad se vdova Anežka jevila svým sousedům jako málo schopná se o svůj majetek brát a tak si nechtěli nechat ujít příležitost?

Ačkoliv se půtky o hranice mezi lemberským a děvínským, respektive grabštejnským panstvím už musely nějaký čas táhnout, vyvrcholily dne 30.června 1545, kdy se v místě sporu konal tak zvaný mezní soud. Šlo o starobylou instituci, která měla za úkol rozsuzovat hraniční pře. Tento mezní soud spadal do pravomoci purkrabího Pražského hradu, Jana Byšického z Byšic, který byl také se svým písařem přítomen.

Komise se nejprve ráno sešla se zástupci lemberského a děvínského panství (to patřilo hraběnce Sidonii Šlikové z Holiče, vdově po Bedřichovi z Beberštejna) v lese mezi Janovicemi a Žibřidicemi. Předmětem sporu byl les ležící mezi oběma obcemi, podle hraběnky Šlikové ale patřící k jejím Žibřidicím. Zatímco ale hraběnka Šliková byla zastoupena početnou delegací, v čele s jejím druhým manželem, Zikmundem Berkou z Dubé, a čítající dalších šest měšťanů a 18 poddaných z okolních obcí, Anežka z Helfštejna poslala pouze posly s omluvou, že se kvůli zdravotnímu stavu a krátkému času nemohla na soud připravit a žádala o jeho odročení. To ovšem pražský purkrabí odmítl a soud tedy proběhl za neúčasti svědků z lemberské strany.

Podle starých zvyklostí byla vykopána jáma, připomínající hrob, a svědkové oblečení pouze v košili do ní museli vstoupit a přísahat na krucifix, že budou vypovídat pravdivě o skutečném průběhu hranic tak, jak si ho pamatují. Vzhledem k tomu, že všichni přítomní svědci byli předvoláni děvínskou stranou, nepřekvapí, že soud dal nakonec za pravdu žalující straně a potvrdil, že les náleží k obci Žibřidice. Nepomohlo ani to, že se v průběhu soudu dostavil majitel nedalekého grabštejnského panství a manžel vnučky hraběnky Anežky z Helfenštejna pan Jaroslav z Donína a prohlásil se jménem své manželky za budoucího (a v podstatě už za současného) majitele lemberského panství. Což jen dokládá, jaký chaos v majetkových záležitostech byl.

Nedosti na tom, toho samého dne proběhl ještě jeden mezní soud, tentokrát mezi majiteli lemberského a grabštejnského panství. Soudní komise se přesunula na další sporné území, které představovaly pozemky mezi lemberskými Rynolticemi a grabštejnskou Jítravou. Soud se konal někde v blízkosti Černé Louže a tentokrát se hraběnka Anežka z Helfenštejna nevymlouvala na čas či zdraví a ku sporu vyslala jednak po dvou měšťanech z Litoměřic, Roudnice a Úštěka, jednak celou řadu poddaných z okolních obcí Markvartic, Rynoltic, Křižan a Janovic. Za grabštejnskou stranu byli přítomni původci sporu, páni z Donína, z nichž jeden, Jaroslav z Donína, se jak víme prohlašoval za majitele rovněž lemberského panství.

Stejně jako u předchozího sporu byl i zde vykopán “hrob” a svědci předváděni k přísaze. Poté se komise odebrala ke “Šlosštajnu”, meznímu kameni jablonského, lemberského a grabštejnského panství. Pod tímto názvem můžeme s jistotou identifikovat pozdější Třípanský kámen. Grabštejnští svědkové pak od kamene vedli komisi směrem k Černé Louži a ukazovali na kmenech stromů kříže, které představovaly mezní znamení lemberského a grabštejnského panství. To ovšem popírali zástupci lemberského panství, kteří tvrdili, že i lesy nalevo od znamení patří k Lemberku. Od Černé Louže k Jítravě již navíc žádná znamení neexistovala, takže si každá ze stran nárokovala právo na louky leží mezi oběma místy. Lemberští svědci dokonce za hranici mezi panstvími označili až jakousi borovici na skalce poblíž Jítravy. Přímo v Jítravě pak navíc žilo sedm poddaných, jejichž pozemky ještě patřily k Rynolticím, tedy lemberskému panství.

Soud se nakonec sešel i druhého dne a svou cestu opakoval tentokrát v opačném směru, z Jítravy na Černou Louži a dále ke Šlosštajnu. V zápise zaznamenal i četná pomístní jména, která nám ale ne vždy něco řeknou. Uveden je tak Malý a Velký Vels, Krykholc a cesta Lamha. Na hoře Velký Vels svědkové uvedli, že „což visí na levú ruku, to k Lemberku, a na pravú ruku, k Grabštajnu tak, když déšť z hůry prší, na kterú stranu a odkud dolův voda teče, že podtud hora k tomu panství náleží a vrch že dělí“. Zrovna Velký Vels je poměrně snadné identifikovat, protože ho najdeme ještě roku 1912 na Meinholdově mapě jako Vels Berg. Dnes je kopec nazýván Pískovým vrchem a najdeme ho necelý kilometr jihozápadně od Horních skal.

Obě strany uváděly četné historické argumenty, které měly podpořit nároky majitelů na sporná území. Mezi ně patřily například tyto:

Travnatá cesta: Lemberští – lemberští páni tu líčili na zvěř, Grabštejnští – „starý pán z Donína“ pronajal tento les „nějakému Grynvaldu“, aby v něm lapal kuny a nosil je na Grabštejn

Jáma na železnou rudu: Lemberští – pan Vilém z Ilburka zde bránil grabštejnským pánům v dobývání,  Grabštejnští – páni z Grabštejna zde vždy, když potřebovali, rudu těžili

Les u cesty, „kteráž z Žitavy do lesou pod Vels běží“: Lemberští – prodávali jsme odtud bednářům dříví, Grabštejnští – my jsme odtud prodávali prkna ke stolům do Žitavy

 Dvě jámy, jedna na zvěř a jedna na dobývání rudy: Lemberští – pan Vilém z Ilburka je nechal zlikvidovat, aby je neužívali majitelé Grabštejna, Grabštejnští – v užívání jam bránili pánovi z Ilburka majitelé Grabštejna.

Soud se nakonec vyslovil převážně ve prospěch žalující strany, pánů z Donína. Cestu od Šlosštajnu k Černé Louži uznal jako hraniční (dodnes jí lemují hraniční patníky z pozdější doby). Pokud jde ale o pole a louky mezi Černou Louží a Jítravou, zde si soud rozhodnout netroufl a nové vyměření hranice nechal na vytýčení k tomu příslušnému úřadu.                                                                                      

Prameny: články Mgr.Martina Aschenbrennera pro Společnost přátel historie města Jablonného v Podještědí