Přečtěte si pěkné povídání od Petra Zázvorky, tentokrát s lehce tajemnou tématikou:

Každá doba má svá strašidla a troufnu si konstatovat, že je má i místo s geniem loci, jakým Polesí je. Všimněme si několika míst v nejbližším okolí a zjistíme, že žijeme v regionu doslova pohádkovém, ať se nám to líbí nebo ne.

Upír Tobiáš

Tak například v Hrádku nad Nisou našli při úpravách okolí kostela svatého Bartoloměje v roce 2010 kostru člověka, pochovaného jeden a půl metru za hřbitovní zdí v poloze na břiše, tedy tak, jak se pohřbívali upíři. Neobvykle uložený kostlivec, ve vzdálenosti 1,50 m vně hřbitovní zdi, byl nalezen v hloubce pouze 20 cm pod zemí. Kostra měla u obou pat položeny kameny, u hlavy a u lokte pravé ruky jí ležely 4 stříbrné groše z doby Jana Lucemburského. Podle těchto grošů žil muž, tiskem nazvaný vampýr Tobiáš, v druhé polovině 14. století. Jak byl vampýr usvědčen, jak probíhal soud a vykonán rozsudek historie neví, příběh může pokračovat podle fantazie čtenáře.

Sloní kameny

Z Bílých (Sloních) kamenů u Jitravy prý odešli trpaslíci. Jeden z nich se potkal s pastýřkou, které se zaběhla kravka. Trpaslíkovi se dívky zželelo a proto jí daroval klíček od trpasličího pokladu, který pastýřka měla opatrovat než se trpaslíci vrátí. Trpasličí národ pak odpochodoval směrem k Žitavě, kde se měl setkat s kolegy z Krušných hor. Je to divná pověst, ale stačí se podívat na web chráněné památky, je to tam černé na bílém. Pokud jde o Jitravu (dříve Pankrác, podle kostela svatého Pankráce) byla stejně jako Polesí vzhledem ke své poloze při hranici Čech rodištěm pašeráků. Pašovalo se to, co za hranicemi chybělo, někdy cukerín, jindy alkohol nebo salám, později i drogy. Důležité bylo obejít finanční stráž, která se zdržovala často v hospodě na Horním Sedle. Chodilo se zejména v noci, rekord prý (podle pověsti) překonala jistá babka z Jitravy, která cestu do Žitavy dokázala absolvovat za jedinou noc dvakrát.

Obrázek na cestě k Popově skále

Jeden z financů se prý bezhlavě zamiloval do krásné děvy (snad z Polesí – tehdy Finkendorfu), ona však o něho nestála a chudák financ se proto při obchůzce zastřelil. Na místě, směrem k Popově skále, je svatý obrázek, který má upozornit na tuhle zbytečnou tragédii. Dívka za to určitě nestála.

Loupežnický vrch

Lesy v okolí Polesí byly vždy nebezpečné, vzdálenost od centra země byl v kraji, nazývaném Záhvozdí, znát. Místo, o kterém se zmiňuje August Sedláček ve svém celoživotním díle Hrady, zámky a tvrze království českého, jako o ruině nedaleko Jablonného, se nazývá Loupežnický vrch, na kterém údajně stával malý hrádek nebo tvrz. Císař Karel IV. věděl, že je nutné učinit obchodní trasu do Lužice bezpečnou, loupežníci proto byli pochytáni a nedaleko loupežnického vrchu, nechal vystavět řádný celní hrad – Karlsfriede, (v současnosti za hranicemi na území Německa), kde karavana kupců byla vpuštěna mezi dvě zdi až po zaplacení mýtného a zabezpečena vojenským doprovodem posádky z Lemberka.

Starý Falkenberk (Sokol)

Hrad Sokol, ležící na západ od Petrovic v opozici proti Loupežnickému vrchu, chránil kdysi rovněž cestu do Lužice. Patřil pánům z Donína, kteří celkem chytře vlastnili pozemky na obou stranách hranice, což jim umožňovalo bohatnout z výnosu cel. Hrad s většinou dřevěnými hradbami byl však dobyt skupinou husitů. Kolem roku 1431 ho vlastnil jejich velitel Jan Kolúch, snad zeť krajského hejtmana z hradu Vartemberka (Stráže pod Rálskem), který nad Kolúchem a jeho hradem prý držel ochrannou ruku. Kolúch činil dobyvačné výpravy na lužická města, zejména na tehdy katolickou Žitavu, která naopak na hrad vysílala trestné výpravy, aby se zbavila nebezpečného konkurenta ve výběru poplatků od obchodních karavan. Podle pověsti však Kolúch vždy při přiblížení žitavské kohorty na hradě zapálil dřevěné části hradeb a ne příliš bojovné vojsko najaté lužickými městy pak od dalšího obléhání několikrát (nejméně dvakrát) upustilo. Poslední vůdce kohorty husitů pak přežil v odlehlém hradu i bitvu u Lipan v roce 1434 a patrně i obléhání hradu Sionu, husitského vojevůdce Jana Roháče z Dubé, v roce 1437. Kolúch, neuznávající nového císaře Zikmunda,(kterého uznala za českého krále po Basilejském sněmu většina umírněných příznivců pod obojí) pak nepokořen předal podle Augusta Sedláčka hrad Falkenberk Mikuláši Sokolovi z Lamberka, synovi známého husitského hejtmana, (Žižkova spolubojovníka, účastníka bitvy u Grunwaldu), Jana Sokola z Lamberka, který odkázal Falkenberk svým dcerám, aby následně bojoval po spolu s dalšími Bratříky, jako námezdní síla a vojenský specialista, právě ve službách císaře Zikmunda v Uhrách a na Slovensku proti Turkům. Zřícenina hradu je zmiňována ještě v roce 1514 jako pustá. Možná, že se tam dcery hejtmana Sokola v bílých róbách občas zjeví, aby postrašily turistu. Ostatně velká politika v našem kraji byla vždy poněkud nepřehledná, záleží na úhlu pohledu.

Pekařova borovice

Plechový krucifix na borovici na polovině cesty mezi Polesím a Popovou skálou je upomínkou na přepadení kupce, který se vracel přes kopec z trhu v Jablonném domů do Hrádku nad Nisou. Pověst nepraví, jestli se pekař zachránil, je však jisté, že cesta přes kopec a Císařské údolí byla mezi a Jablonným a Hrádkem nejkratší a kdoví, jestli se nestane vzhledem k stávajícímu stavu silnice z Rynoltic přes Horní a Dolní Sedlo opět optimálním řešením dopravní situace mezi oběma místy. 🙂

Tobiášova borovice

Donedávna byla mohutná borovice v sedle pod Loupežnickým vrchem ještě živá, mohutná, ale v současné době již podlehla. Majitel části lesa, Tobiáš Kunc se údajně za širokým kmenem ukryl, když byl přepaden lapky, kteří stříleli, ale marně, netrefili se. Za zmínku stojí, že krátce před obsazením ČSR, došlo v těchto místech k přestřelce mezi ordnery a příslušníky útvarů obrany státu (SOS), kteří zde chránili hranici. Vzhledem k výsledkům Mnichovské konference šlo o jeden z mála ozbrojených konfliktů v regionu.

Popova skála

Kdysi se na dnes známé vyhlídce, konkrétně v jedné z jeskyní, prý ukrýval poustevník, snad mnich, po němž dostala skála jméno. Místy projížděl i císař Josef II. který objížděl hranice při svém nástupu na trůn, když projel údolím, po něm na počest pojmenovaném Císařská rokle. Za zaznamenání stojí, že u Popovy skály býval stánek s pivem a párky, který provozoval před válkou občan z Hartavy (Hartau), což jistě znamenalo značné vypětí a mimořádný sportovní výkon, s nevelkým ziskem. Zbytky kiosku jsou dodnes patrné.

Panská skála u Rynoltic

Svoji historii má i Panská skála u Rynoltic, která se nachází hned za rynoltickou čerpací stanicí. Tři neposlušné pasačky se v den sváteční posmívaly obyvatelům Rynoltic, kteří odcházeli z mše konané v kostele svaté Barbory. Dívky přitom vyhazovaly do výšky svoje srpy a chytaly je bravurně opět do ruky. Když tak učinily potřetí, zkameněly. Slzy potrestaných děvčat odtékjí do nedalekého Panenského potoka. Na památku je na největší ze skalek na kraji lesa umístěn kříž, několikrát stržený a opět znovu instalovaný. Za zmínku stojí že v místě bylo několik vážných automobilových nehod.

Ojbin (Ojvín)

Zajímavá pověst se váže k oblíbenému opevněnému cisterciáckému klášteru a hradu císaře Karla IV. – Oybinu (Ojvínu), původně loupežnickému hradu, vzdálenému civilizaci. Císař zde rád pobýval, pozval sem cisterciácké mnichy aby přinesli kraji vzdělání a nechal zde postavit Císařský palác (Kaiserhaus), sloužící zaměstnanému panovníkovi jako místo pro relax. Hrad byl za husitských válek dvakrát obléhán, ale díky své poloze a odhodlání obránců odolal – a kořist pro husity by to byla významná, v hradu byla uložena část svatováclavského pokladu.

Z pozdější doby je dochována pověst o dívce, která se šla poučit do klášterního kostela a spatřila zde krásného mnicha, který se do ní okamžitě zamiloval. Když chtěl v tu chvíli víc než chtěla dát, běžela dívka na okraj skály a skočila. Protože byla jinak hodná, zachránila se zázrakem, neboť dívce prý posloužila tehdy módní krinolína s širokou sukní jako padák. Děvče se sneslo a posléze pak přistálo pod skálou bez jediné újmy na těle či duši. Co se stalo s mnichem pověst přesně neuvádí, je několik alternativ, ale patrně byl jen pokárán. Občas se prodává v místním obchodě pálenka s motivem dívčího skoku, který se stal pro současné obyvatele zdrojem tradice závodů mládeže ve skoku dalekém.

Napoleon v Jablonném (Deutsch Gabel)

Město, spjaté s kultem Zdislavy, manželky Havla z Lemberka, založené při cestě do Lužice, bylo důležitým centrem severních hranic Českého království. Ve městě přespával v roce 1369 císař Karel IV., který povolil cestu do severních částí království pouze přes Jablonné, které tak získalo značné příjmy. Přespával zde i rakouský císař Josef II. v roce 1799. Na sklonku napoleonských válek navštívil město jako jediné v Čechách císař Napoleon Bonaparte. Stalo se to snad 13. srpna 1813, kdy přijal údajně zastupitele městské samosprávy v letohrádku Pachtů z Rájova (od roku 1751 sloužícího jako poštovní stanice). Zlomem v historii města byl rok 1788. kdy došlo k ničivému požáru, který zničil 160 domů včetně školy, radnice a poškození obou kostelů – chrámu svatého Vavřince a kostela Nanebevzetí panny Marie (později pivovaru, dnes vyhlídkové věže).

Za zmínku stojí pověst z nedávné doby. Jedná se o dominikánský klášter, propojený s chrámem Sv. Vavřince a svaté Zdislavy, v jehož podzemí byly údajně za druhé světové války ukryty tajné dokumenty. „ Poklad“ byl pod dozorem STB hledán (a údajně nenalezen) ještě v šedesátých letech minulého století.

Zdislavina studánka

Do pověstí v okolí hradu Lemberka a Jablonného patří například i víra v péči svaté Zdislavy o nemocné a zřízení hospitálu. Kromě jiných praktik pomáhala nemocným i voda z pramene pod Lemberkem, v místě zvaném Zdislavina studánka, oblíbeným do současné doby.

Svatá Zdislava podle pověsti přiložila na oči slepému obvaz namočený ve vodě z pramene a slepý prozřel.

Mimochodem, další pověst líčí propojení hradu s městem podzemní chodbou. Podobná, stejně nedoložená báj se zmiňuje i o podzemním propojení hradu Grabštejna s Hrádkem nad Nisou.

Generál Laudon jede skrz vesnici…

Vynikající rakouský velitel hraničářů, turkobijce Ernst Gideon von Laudon (1717 – 1790), pozdější třetí generalissimus rakouské armády, pobyl v Rynolticích tři dny v březnu 1757 v průběhu sedmileté války v patrovém roubeném domě č. 3. Kletba Himmel Laudon (Nebesa Laudon, vznikla podle pověsti v táboře nepřátel, očekávajících divoký útok Laudonových jezdců). Také lidová píseň „Generál Laudon, jede skrz vesnici generál Laudon jede skrz ves…“ vznikla podle pověsti v Rynolticích. Každopádně pobyt generála dosvědčuje deska umístěná na domě kde přespával, skutečnost jeho přítomnosti v regionu a oslava vzniku vojáckého popěvku by se mohla stát námětem pro regionální veselí na dané téma, spojené s přivítáním uniformovaného generála…Kdo tam? Patrol. Jaká? Vojenská. Kdo jí vede? Ženská. Jaká? Zrzavá.

Hon na Divého muže

Pozoruhodnou veselici zachovávali v městě Šluknově za panství Berků z Dubé. V průběhu masopustu byl pořádán Hon na divého muže, představující dopadení a popravení obávaného mordýře. Lidová hra měla původně nabádat lid k mravnosti, často se však zvrhla a byla proto zakazována. Druhý den po honbě mezi ulicemi města byl nesen panák z proutí a veřejně v rybníku utopen, Podle příběhu byla napsána divadelní hra, ještě po první světové válce hraná. Hra by by se dala opět rekonstruovat, její motiv i struktura je celkem primitivní, jako stvořená pro ochotnický soubor, jen by bylo nutné nejlépe na základě losování určit specifikovat postavu Divého muže, kterého by účastníci představení honili.

Havraní skála nad Polesím

Řada vesnic si staví problematické dřevěné rozhledny, které po několika letech opět bourají, (když se stávají na základě statických posudků nebezpečné). Polesí kdysi v době ledové dostalo neobvyklý dar, který ho řadí do kategorie výjimečných lokalit. Podle básně o Finkendorfu od pana Pietsche střeží údolí ve kterém se vesnice nachází Havran, nádherná skála s bonsají borovice, která zůstává desítky let přisátá k pískovcovému podloží. Vyhlídka, kterou nelze nahradit a která přečká patrně i kulturu naší civilizace. Havran má jediný problém, zarůstá kmeny borovic obecního lesa. Borovice po stu letech stále rostou, na poměrně prudkém svahu je obtížné vytěžit některé z nich, které vyhlídku stále více stíní a tak se může stát, že vlajku, která na Havranu od roku 2018 stále vlaje, nebude možné z vesnice vidět, zbydou pouze fotografie na pohledech z doby, kdy Polesí bývalo Luftkurortem, jakým si zaslouží být. Pověst o Havranu střežícím ves potvrzuje dvojice krkavců kteří u vyhlídky desítky let hnízdí.

Tatva masi – To jsi Ty (Smrtka)
V bočním údolí směrem ke Slonu, největším balvanu skalního města za Polesím, je dosud dobře znatelná kresba lebky, s tímto nápisem. Jde zřejmě o nápis v sánskrtu, z doby před druhou světovou válkou. Souvisí snad s indickou filosofií, možná jde o jakési zaklínadlo, skále se říkalo Smrtka. Zde se měli scházet někteří vysídlenci a přísahat, že se vrátí. Pověst je pověst, našel jsem na dědově alpince plechovku s vyznamenáním – železným křížem. Na některých skálách byla zobrazena svastika, Jirka našel na půdě československou vlajku s obtiskem hákového kříž ve středu praporu, Joska Klemenc předal pohraničníkům ruční granát, který jsme našli v potoce. I tady byla válka. Nápis snad by měl souviset s jógou (překlad jsem nalezl ma internetu s touto problematikou) a také s indickým filosofem, básníkem a nositelem Nobelovy ceny Rabidranáthem Thákurem, kterému psal v době ohrožení republiky Karel Čapek. To údolí, kam chodíme občas na masáky nemá dobrou pověst, Je to antipód kapličky na Černé Louži, kterou jsme třikrát zachránili před zničením.

Chalupa Sebastiana Finkeho

O morálce Sebastiana Finkeho, zámeckého učitele, proslulého podrazníka, zrazujícího sousedy, kteří se vzbouřili proti vyděračským daním, (kterými je zatížil nový majitel panství, holandský generál Breda, který zradil naopak svého generalissima Valdštejna), si můžeme myslet své. Každopádně děti si otce nevybírají a týká se to i Finkendorfu, který pan preceptor v roce 1683 založil, díky daru paní hraběnky Bredové. Viděli to tak i sousedé z Rynoltic, kteří se za Sebastianem začali postupně stěhovat, neboť to bylo výhodné. Finkendorfané v dalších letech opatrovali i první chalupu vesnice, která Sebastianu Finkemu patřila a která se stala jakýmsi muzeem, prezentujícím jinak spíš pašeráckým řemeslem se živící, ves. V průběhu ne právě příznivých let bohužel chalupa, lokalizovaná patrně v blízkosti rybníka, ztratila svůj význam a zmizela, stala se pověstí. Kdoví, kde jsou její základy, ukryté pod posekanou trávou upravené návsi….

Bába krabicová

Tahle pověst je z doby poměrně nedávné, je z období, kdy jsme hromadně celá rynoltická škola hledali na poli u nádraží amerického brouka – mandelinku bramborovou. Hned vedle školní jídelny, kde bývala původně Schichtova továrna na mýdlo, stávala ne příliš udržovaná chaloupka, ve které ona bydlela. Běhali jsme za ní a pokřikovali, jak děti dovedou být zlé, když strkala před sebou rozbitý kočárek, ve kterém měla poskládány krabice, ve kterých byla uložena polínka a volali ono bába krabicová a ona se smála a nebo i křičela s námi. Těch krabic bylo sedm. O osudu báby jsem se dozvěděl později, když již byla umístěna v nějakém sociálním zařízení. Bába krabicová byla Sudeťačka a měla sedm synů, kteří narukovali do Wehrmachtu. Spolu s manželem podle pověsti těch sedm synů padlo a bába se zbláznila. Promiň, bábo, tahle pověst, pohádka nebo otazník se příliš nepovedla, je příliš faktická.

Prameny Otakar a Oskar

Lesní inženýr Jirka našel prameny potoka, který napájí původně rybník později koupaliště či hasičskou nádrž v centru Polesí. Prameny jsme pojmenovali po volacích znacích oddílů československé armády, dislokovaných v bunkrech poblíž, konkrétně v Polesí a v Rynolticích jako Otakar a Oskar. Je vysoce pravděpodobné, že z obou pramenů vojáci, odhodlaní tehdy bránit republiku, vodu pili. K oběma pramenům jsme umístili tabule s popisem. Je dobře zachovat tradici čištění studánek, napít se stejné vody.

Povodeň v Polesí

Jen stěží lze uvěřit, že by k situaci, kdy povodeň ohrozí Polesí, mohlo dojít. Lesní požár to ano, ale stoletá velká voda? A přece. Potůček se u tehdejšího penzionu u Budulínka proměnil v dravou bystřinu, potrubí vodu nebralo, chalupa u Chudých byla obložená pytli s pískem – a marně, voda protékala předsíní, hráz koupaliště u stavidla přetékala po celé délce, pokud by praskla, voda z nádrže by se vyvalila a chalupa u Černých by odplavala do Rynoltic. Na horním toku našeho potůčku se taková situace prožije možná jednou za život. To není pověst, ale holý fakt. I hodně nepravděpodobné situace se stávají, jednou se z informace stane pověst – ale to už bude jen součást kolektivní paměti. Někdo má prostě štěstí, někdo smůlu a stoleté vody se nedočká 🙂

Lužhour

Krkonoše mají svého Krakonoše či Ribercoula, Jeseníkům velí Radegast, ale Lužickým horám taková postava chyběla. Pan Zlatuška na to přišel a onoho muže pojmenoval Lužhour. Bydlí na Luži, občas zavítá na východ, až na hranice svého revíru. Prý byl viděn i na Ještědu, když si pochutnával v hotelu na zmrzlinovém poháru. Ale pozor, když ho někdo naštve, dokáže na celé hodiny zrušit mobilní signál v celém okolí, pak se dá v okolních lesích snadno zabloudit. Dříve takové zbloudilce chytala polská pohraniční stráž a posílala je budovat Varšavu. Dnes se jezdí přes Polsko do REWE a cestou se stavuje v Biedrońce, možná tam mají levnější máslo. Lužhourovi díky.

Čumilové

To byla přímo nemoc, tihle čumilové. Rozsvícená okénka chalup je přitahovala jako televizní šou po desáté hodině, byli všude a plazili se zahradami i v okolí koupaliště, kde se mládež právě koupala na kulato. Jednou sousedka Marta vyběhla a chytila čumila pod bradou – to jste vy? Sousede? A chycený prosí neříkejte to prosím nikomu, byla by to ostuda, je nás víc, už se to nestane. No stalo se, ale postupně čumilové vymřeli, nahradil je televizní program.

Kroky

Snad každá více než stoletá chalupa má svoje zvuky. Někdy je to vrzání, někdy jemný tlukot, někdy kroky, je to ten okamžik kdy se sousedovic psi rozštěkají celou vesnici a čekáš co se stane.

Nedá se tomu zabránit, je to duch generací, která se v chalupě rodila, rostla a umírala. Počkejme pokorně až zvuky přestanou, budeme spát s vědomím, že k chalupě patříme. Nebo se jedná o obyčejné chrápání?

Teplá voda

Závěrem jeden úkaz, nad kterým zůstává rozum stát. Boiler na teplou vodu je u nás vzdálený od koupelny asi pět metrů, ohřívá i vodu do kuchyně. Voda, kterou se myjeme je proto z počátku studená, ohřeje se teprve po chvilce když doputuje rourami k baterii v koupelně. Onehdá se stala divná věc, voda, která tekla oné noci z kohoutku baterie byla horká i když se nikdo před mnou nemyl. Fyzika stranou, to prostě není možné. Stalo se vám něco podobného?

Dejte vědět!!!