Přečtěte si další vzpomínání Petra Zázvorky, tentokrát na téma skály. Jistě se mnohým z Vás vybaví také zážitky z vlastního dětství, protože okolní pískovcové skály byly vždy dětským rájem a to po několik generací…

Skály

Jestli je pro Polesí a jeho okolí něco opravdu specifické, jsou to kromě lesů hlavně skály, vlastně skalní města, která zbyla po kdysi mělkém moři a později po době ledové, která dovalila pískovcové balvany až k nám, na hranice Čech. Od malička jsme vnímali Havrana, který, jak praví pan Pietsch, chrání údolí a ves. Na lesních cestách, kde jsme nalézali pazourky, vhodné pro Lovce mamutů, jsme nacházeli otisky mušlí, na Kozích hřbetech, oddělujících Bílé kameny od Horního Sedla, jsme nacházeli v pískovcovém lomu 270 milionů let staré prvohorní trilobity a další fosílie, z kterých měl každý z nás slušnou sbírku, za kterou by se nemusel stydět ani sám pan Joachim Barrande.
Naše první skutečné války se konaly ve skalním městě kousek za chatičkami, bojovalo se o ikonického Slona a pravidla nelítostných bojů byla nepřekročitelná a dodržovaná. Kámen byl tabu, povolené byly šíšky, voda a písek. Nechce se věřit, ale účast byla mnohdy docela veliká, loužáci a polesáci směrem od koupaliště k Zátiší – to byla jedna polovina armády, od koupaliště až dolů na konec obce druhá polovina, celkem tak kolem dvaceti duší. Úkolem bylo dobýt Slona, druhá polovina bránila. Měli jsme dokonce prapor s hlavou indiána, je zvláštní, že nám ho dokonce namaloval můj otec, který vystudoval UMPRUM, místo aby se bál, že spadneme a že ani ostatní rodiče (snad pod vlivem tehdy populárního filmu o klukovské knoflíkové válce) proti bojům o balvan neprotestovali. Po skončení bitvy (většinou protivník skálu obsadil, protože jsme nemohli riskovat pád útočníků) jsme se sešli společně (včetně holek, které se účastnily bojů také) u koupaliště a smyli prach, špínu, ošetřili odřeniny a plánovali další bitvu. Také jsme využívali dva oblé pískovcové kameny dole u potoka nedaleko krásné, dnes zdevastované okružní cesty, abychom z nich skákali do hedvábné trávy přes potok. Časté byly výlety do Jitravy, kde jsme cestou navštívili Bílé, nebo také Sloní kameny, dnes přírodní rezervaci a Vápenný vrch, s tehdy ještě neuzamknutou jeskyní. S věkem narůstaly samozřejmě nároky na „naše“ skalní výlety, dokonce jsme se začali vázat na špagát, Jirka Ostrovský tehdy ukradl doma prádelní šňůru z umělé hmoty, o které tvrdil, že unese cokoliv a tudíž kohokoliv. Vyzkoušeli jsme ji na Opičích skalách za Havranem. Šňůra ovšem nevydržela, což nás vedlo k tomu, že jsme se rozhodli pořádné lano získat. V Polesí tehdy byla prodejna, kam se dalo „odvádět“ borůvky, tehdy všude kolem v lese množstvím oplývající. Cena byla 20 Kčs za kilo borůvek. Byli jsme pilní, vydělali jsme si takto nejen na lano (zvané bejbina – čtyřicítka) ale i na pingpongový stůl a karabiny. V té době jsme objevili Horní a Havraní skály a všechny je slezli, i když ze začátku maximálně pětkové cesty. Zvlášť Fellerovka (ještě bez lana), zejména dolů, byla skutečně dost šílená frajeřina. Později, když jsme se seznámili s Voloďou Suchým ze Slavie VŠ, jsme lezení začali brát vážně, pořídili si delší lano a začali lézt i v Českém ráji – kde jsme nocovali ve Sluneční (Smitkově) jeskyni (natočili o Smitkovi film, ne příliš dobrý). A slezli některé cesty, třeba Maják, kde jsme snad ještě v příslušných vrcholových knížkách zapsáni. Nechce se věřit, že jsme i do skal jezdili stopem a vždycky se nejméně v šesti lidech sešli a večer do hospody na Valdštejně zašli. Na Sedle na Oberwegrech jsme se setkali s Hrádeckými, především Zárybnickými, později s námi (i sami ) lezli kluci Koprničtí, které ovšem žádný sport nezaskočil. Večer se pak (až na ty, co bivakovali ve skalách, tenkrát se to mohlo) se tančilo každou sobotu na Černé Louži, napřed při dechovce, pak, při bendžu, country. Málo se ví, že v Polesí se v tu dobu na návštěvu u Zigmundů objevovaly i pozdější ikony české country Michal a jeho bratr, můj spolužák, Vít Tučný. Ale zpět ke skalám – a nebudu zakrývat – i úrazům. První nehodu utrpěl Vašek Augustýn, ještě v dětských letech, když strčil koleno při dobývání Slona do vysekaného stupu ve skále, ve výšce cca 6-7 metrů a nemohl nahoru ani dolů. Museli jsme tehdy dojít pro hasičský žebřík do vesnice, jinak by tam visel snad dodnes. K dalšímu úrazu došlo cestou ze skal, když Mirek Pech vezl Sabinu Bayerovou na rámu na kole a ona mu při cestě z prudkého kopce strčila nohu do drátů předního kola. Byl z toho kotrmelec a bylo to na šití. Měli jsme skálu, říkali jsme jí cvičná. Přeskakovali jsme ve výšce šesti metrů na smrky, které rostly asi metr od skály. Jednou jsem smrk minul, nohy mě sklouzly a já se skulil naštěstí v kotoulu po stráni dolu. Vyrazil jsem si dech a nemohl se nadechnout, kamarádi se báli mě do zad praštit, domnívali se, že mám přeraženou páteř. S Honzou Červem jsem pak jel do Prahy večerním vlakem, záda bolela a tak jsem si lehl nahoru na dřevěnou polici určenou pro odkládání kufrů a snažil se usnout. Jeli jsme sami nočním vlakem, pak přistoupil děda, který se udiveně ptal Honzy, co se mnou je. „Vezu bratra na vyšetření na psychiatrii“ odtušil kamarád a děda se poroučel. V nemocnici mě rentgenovali, ale dopadlo to celkem dobře, za pár dní jsme s Honzou lezli znova a úraz měl pro změnu on, nedosáhl na slaňák, vyvěsil se a praštil se do hlavy. Bylo to na šití. Doktor mě prosil, abych pacientovi ostříhal před výkonem vlasy. Pomstil jsem se mu a oholil mu hlavu celou. Doktor to nevydržel a smál se, Honza pak chodil s hlavou ovázanou jak by měl turban a nechal se obdivovat jaký vede dobrodružný život. Další nehody jen ve zkratce: s Jindrou Bludským jsme na Liberecké o Silvestra vylezli nahoru a zjistili, že slaňák, tedy kruh, do kterého se prostrčí lano aby bylo možné slanit, je asi deset centimetrů pod ledem. Několik dlouhých hodin jsme zahřívali led, abychom slaňák vyprostili. Povedlo se. Na Hrušce jsem skočil do břízek, abych nespadl z převisu, ještě po letech se chodili horolezci na břízky dívat, jak jsem je očesal. To zdaleka není všechno, jednou jsme málem zůstali na Vápenném v té jeskyni, když jsme zjistili S Vaškem Šmídem, že už jsme ztloustli příliš a plazivkou, kterou jsme dříve bravurně prolézávali, již neprolezem a zůstanem tam tak dlouho dokud nezhubneme. Nakonec nás vytáhli, ale nikomu bych to nepřál. Tak tohle všechno patří k těm krásným skálám. Jsou naše, ale bacha! 🙂