Další fejetonek od Petra Zázvorky:

Jestli bývalo pro Polesí a jeho okolí něco charakteristické, byly to a jsou to houby.

Kam až moje paměť sahá, chodilo se do lesa napřed na borůvky a pak na houby. V předškolním věku, tedy v letech, kdy se rodiče museli při každém příjezdu do Polesí nad tři dny zaregistrovat na MNV a pro příbuzné vést domovní knihu, bylo hub strašně a lidí, kteří na houby chodili, bylo naopak, vzhledem k rozsahu okolních lesů, minimálně . Rekord v množství hub byl asi v letech 1947 – 1949, kdy naše trochu hamižná babička vzala do „háječku“, což byl tehdy mladý lesík směrem ke Slonu, koš na prádlo. Sbíralo se tehdy samozřejmě jen to nejlepší, tedy hřiby, křemenáče a kozáky, takový potěr jako lišky nebo hnědáky jsme v lese nechávali, masáky neznali. Modráky jsme v lese nechávali také, pletli jsme si je s obávaným satanem, o holubinkách nemluvě, to byly prostě pro nás jakési muchomůrky určené k ozdobě lesa. Já nemám na tuhle pravěkou dobu zrovna nejlepší vzpomínky, neboť jsem musel doprovázet strýce Dudlíka, který byl po mrtvici, chodil o holi a nesměl se sehnout, takže mojí radost z eventuálního nálezu strejda kazil věčným „Péťo, tule mi seber hříbečka a dej mi ho do košíku“, což se opakovalo během výpravy do lesa asi dvěstěkrát. Pak se přišlo domů a houby se čistily, což také nebyla tenkrát práce tak milá, jako o mnoho let později, když se sušily houby na rámech a ne na novinovém papíře jako v těch čtyřicátých letech, vařila se kulajda, smažily se houbové řízky a připravovalo se hovězí na houbách s knedlíkem. To ovšem píšu o konci let padesátých, kdy se začala trousit do Polesí auta chalupářů, jejich příbuzných a návštěv, v lesích se začal postupně ozývat řev víkendových houbařů a hub začalo ubývat, i když jsme na každé výpravě našli toho svého „krále hub“, nejkrásnějšího hřiba široko daleko nebo alespoň v našich představách dvoukilového „křemendu“ – samozřejmě úplně bez červů, určeného k fotografování než se upravil na všechno, co jsme si přáli. Pak se do toho zapletla změna klimatu, objevily se bedly, sbíraly se masáky, už jsme konzumovaali občas i holubinky, ovšem ty jedlé, jak jsme se naučili z příslušných příruček a televizních pořadů. Byla to doba, kdy syn kamaráda z Berlína, odchovaný pohádkami bratří Grimmů volal při cestě ke Třím pánům radostně „dunkel wald“ a já s jeho tatínkem chodil do lesa spíš na dřevo, což objemný Eberhard považoval za skvělé cvičení a já se chlubil, že mám tuzexového gastarbeitra.
Na houby se už chodilo i do větší vzdálenosti, například k druhému pásmu bunkrů nebo k hranici a objevili se fachmani, kteří tajili svoje místa. Vrcholného profesionalismu pak dosáhli bráchové Ivan a Mirek, kteří svoje úlovky prodávali v zatáčce u rynoltické benzinové pumpy. Ke zvláštnostem nálezů hub patřily i kotrče velké jako dětská hlava, ideální pro přípravu pseudodršťkové polévky v množství prakticky nekonzumovatelném.
Houby se ovšem také nakládaly, mrazily a ovšem pěstovaly i když pokud jde o mne, ne moc úspěšně. Týká se to konkrétně hlívy ústřičné, kterou jsem naočkoval podle návodu pařezy břízy a udržoval v příslušné teplotě a vlhkosti v panelovém bytě na Proseku v Praze, dokud nevyrašily, abych polena potom poctivě zahrabal před chalupou a pečlivě pravidelně zaléval, když jsem před tím prasil interiér embéčka. Kolonie hlívy rostly jak měly, ale procházka do lesa ve vhodnou dobu byla po všech stránkách efektivnější. Nejvíc hub bylo bezesporu tenkrát, když bouchla ta atomová elektrárna, to jsme ale nevěděli a konzumovali je ve všech představitelných variantách, ty naložené možná někde ještě svítí. Snad jsme zvýšenou radiaci přežili, jen při cestě do Norska a Švédska jsme se divili, že tam houby nejedí. Teoriím a snad i výzkumu o funkci houbového podhoubí jako lesního internetu důležitého pro komunikaci mezi kořeny stromů se můžeme smát, ale obecně mohu konstatovat, že houba je taky mrcha. Stalo se to asi před dvaceti léty, získal jsem tehdy větší množství naštípaných polen, která jsem neměl možnost ukrýt někam pod střechu. Ovlivněn pohlednicemi rázovitých chalup obložených dřevem, jsem na podzim krásně vyrovnal ještě čerstvá polínka pod střechu před roubenkou, pěkně na sluníčko, aby vyschla. Dřeva bylo dost, hranice dosahovala od podezdívky z pískovce až k oknům. Zima byla tenkrát dost krutá, sněhu na půl metru a ještě se sesouval ze střechy takže kolem chalupy vznikly slušné závěje.
Na jaře mě čekalo nemilé překvapení. Vyrovnaná polena před chalupou zřejmě obsahovala i podhoubí, tající voda ze závějí a sluneční svit vytvořily ideální podmínky. Podhoubí přeskočilo z polen do staletých trámů do relativního tepla a tak v kuchyni se na dřevěné podlaze vytvořily nádherné koláče dřevomorky, jejíž provazovité podhoubí rozežíralo všechno, na co přišlo. Stálo mě to nová prkna na podlahu. Na houby se od té doby dívám s respektem, dřevomorka přelezla asfaltovou vanu pod podlahou a chybělo málo, aby to nepokračovalo dál. Ale zpět k jedlým houbám.
Štědrovečerní kuba je dobrota, snad si ho nenecháme vzít ani letos, i když je možná tentokrát hub o něco méně. Určitě zase příští rok budou, les je potřebuje, věřme, že nájezdy houbařů jim to dovolí. Jen ještě poznámka a vlastně důvod, proč o houbách v Polesí píšu.
Proboha nedávejme do televize nebo do sítí mapy o lokalitách s optimálním výskytem jedlých hub.
Nechce se mi věřit, že to je pravda, ale viděl jsem to na vlastní oči, ve zprávách o počasí. Polesí tam zatím vyznačeno nebylo, díky bohu.