Další krásné vzpomínání Petra Zázvorky:

Samozřejmě dobu, kdy prvorepublikový Finkendorf aspiroval na označení Luftkurort,  tedy vzdušné lázně nepamatujeme, období, kdy prosperovalo kolem sedmi penzionů a v každé chalupě byl pokoj pro hosty, tedy lufťáky z města, již v současnosti můžeme dokumentovat pouze fotografiemi na starých pohlednicích určených pro někdejší návštěvníky, jako památka na příjemně prožitý pobyt. 

Doba, kdy v neděli vyhrávala muzika nejen na Louži, ale drnkala i citera uprostřed obce, fungovaly šatny, skluzavka a ostrůvek uprostřed koupaliště zdobil Benátskou noc, kdy bylo možné půjčit si pramičku a pak se projít po okruhu kolem vesnice posetém lavičkami, navštívit trafiku a snad vylézt pak až na Havrana nebo na Slona ve skalním městě, byla pryč. 

Zůstal jen Havran, v jistém období dokonce bez zábradlí.  Postupně mizely lavičky, šatny u koupaliště i se skluzavkou, na poli pod lesem vznikla regionální skládka a smetiště, navzdory vzniklému institutu Chráněné krajinné  oblasti Lužické hory. 

Přesto však na počátku padesátých let minulého století veřejný život v Polesí nezmizel docela. Restaurace Černá Louž stále fungovala, a její význam stále převyšoval kapacitu Polesí, zábavy, určené pro širší okolí existovaly vlastně až do devadesátých let minulého století, pronajímaly se zde pokoje včetně chatiček  kempu, kdykoliv bylo možné zajít na slušný oběd s rodinou, dokonce v prostředí tehdy ještě zachovaného mysliveckého salónku, vyzdobeného trofejemi. 

Vegetoval konzum s bytem pro rodinu prodavačky, původně s vlastní chlebovou pecí, prodejna mléka paní Samkové a holič, pan Chrastný, v místě národního výboru byla k dispozici veřejná knihovna. Každou neděli jsme chodili k „filmařům“ což byl rekreační objekt – bývalý hostinec Quelle, pozdější Budulínek, dnes zbouraný a snad ve stylu místní architektury v budoucích letech znovupostavený penzion, později hospůdka. Promítaly se tam grotesky s Chaplinem, někdy za korunu, někdy zadarmo.

Na konci  čtyřicátých a počátkem padesátých let fungoval i hostinec v Zátiší, zpočátku velmi dobře zařízený, včetně loutkového divadla, kulis a rekvizit pro ochotnický spolek, kde se konaly plesy a společenské akce určené spíš jen pro obyvatele Polesí. 

V Zátiší, se konaly kromě plesů a Dětských dnů (pořádaných na louce, která včetně kuželníku patřila k penzionu) i přednášky a různá vystoupení rekreantů, kteří navštívili Polesí a zamilovali se do okolní krajiny. Vzpomínám si na skladatele pana Jana Seeháka, autora hudby k sokolským sletům (složil například hudbu k vystoupení mužů na X. Všesokolského sletu „Přísaha republice“ v kritickém  roce 1938, jeho fanfáry byly použity i při XI. sletu v roce 1948 a v roce 1968, při pokusu obnovit sokolské hnutí, složil pro spartakiádu hudbu k skladbě „Spějme dál“). Pan Seehák v Zátiší uspořádal Akademii, při které velmi zasvěceně předvedl způsob jak hudba navazuje na cvičení, jak se skládá pohyb s míčem a s hudbou, demonstroval to na děvčatech z Polesí, když předvedl ukázku cvičení a dokonce složil hymnu Polesí, na kterou si snad někdo ještě vzpomene. Pamatuji si z ní pouze začátek : „ V Polesí když slunce nad vodou, modrou oblohou mile hřeje…“ pak tam bylo  něco o mládí, které dospívá, stáří prospívá…víc nevím, byl jsem tehdy na základce, ale pamatuji si, že to zpívali i rodiče večer při ohni a při kytaře.  V Zátiší se hrálo i loutkové divadlo, nevím kdo ho provozoval, snad to byla putovní společnost, jen se pamatuji, že se tam mluvilo i o vodníkovi, který se ukrývá v koupališti a že se nemá chodit ke stavidlu, kde je voda hluboká. V krásném filmu o Polesí, který k výročí vesnice vytvořila rodina Jakešových, Pepa Kaplický vypráví  o příčinách, které způsobily, že jsme v penzionu a restauraci  „V Zátiší“, které se mělo stát jakýmsi domem pro seniory, sehráli představení replikující do jisté míry tehdy populární féérii hranou v pražském divadle Rokoko pod názvem Babička povídá pohádky (BAPOPO), kterou jsme přepsali na Básně pohádky dospělým (BAPODO). 

Kromě skutečnosti, že jsme díky karanténě způsobené žloutenkou nemohli zahájit školní rok a zůstali všichni v Polesí, mohli jsme napsat a nacvičit jediné představení, poprvé a naposled právě v Zátiší, které tehdy spravoval pan Nuc z Černé Louže, který měl radost, že možná zaplní  sálek návštěvníky.  Kulisy nakreslil Honza Červ, pozdější architekt, který krásně maloval, hudbu zajistil výborný klavírista Miro Němec, (pozdější bratislavský hudební skladatel), který dokázal rozvrzanému klavíru dodat patřičnou atmosféru semafóráckých písniček. V úvodu promluvil k naplněnému auditoriu pan Rezek, když si vypůjčil slova z Knihy džunglí „Jsme jedné krve ty i já“, babičku, sedící na malované truhle, která vyprávěla pohádky a spojovala tak jednotlivé výstupy zahrála  opravdová  korpulentní babička Jirky Ostrovského – paní Veselá. Nemá cenu vypravovat děj, jednalo se o krátké skeče prolnuté písněmi ať již ve sboru, nebo v duetu. Nastoupili jsme písní „Divokým kaňonem, pádí kůň za koněm.., zazněl „Pramínek vlasů“, „V ten den kdy se vrátí déšť“ zatančili jsme charleston, Ivana (tehdy) Zlatušková si zazpívala „Včera mi bylo sedmnáct“. Pohádky byly šité na tehdejší dobu, nechyběla Karkulka, Vašek Šmíd si zahrál vlka připomínajícího knírkem nacistu, Alenka Valouchová byla studna která toho moc nenamluvila, ale svým „co vím, to vím“ vynikala, Tomík Zlatuška hrál neodolatelného Budulínka, Honza Červ si zazpíval tehdy populární song paní Ljuby Hermannové „Já mám ráda políra“, Sabina Bayerová zatančila charleston, abychom končili písní z doby Jubilejní výstavy „Praha je Praha to máte marné“. 

Představení mělo úspěch, bylo nás kolem patnácti a bylo nám i o něco méně a nikdy se to neopakovalo, ale ten nácvik v několika dnech z nás tehdy udělal partu, která něco dokázala, začali jsme si říkat PPP (Parta Pražských Polesáků). Byli jsme patrně poslední, kteří si v Zátiší zahráli, projekt přestavby na Domov seniorů nevyšel. Nějakou dobu tam byla dílna rynoltické rukavičkárny a pak přišla privatizace, díky které je dům na rozdíl od slavné restaurace v Černé Louži v pořádku. Pokud jde o partu, podobnou akci jsme v dalších letech neuskutečnili, slavili jsme ale společné silvestry, chodili do Prčice, pořádali Mikulášské nadílky, obnovili Velikonoční koledy a pokračovali v tradici Regat a Dětských dnů, většinou na dané téma. Převlékali jsme se za římský lid v tógách z prostěradel, hráli jsme indiány i kovboje a strašidla, měli jsme krojovanou „Stodolu“. Jednou jsme si zahráli na záchranáře, když Iva Bludská pospíchala na oslavu a přitom rodinného spartaka svrhla do příkopu v uklouzané zatáčce před Mimoní a my jsme vůz odnesli jen tak ručně z pole zpátky na silnici, takže jsme měli silvestra ještě jednou druhý den již v klidu. 

A jindy, v období kolem roku 1968, jsme pořádali antisilvestra a soutěžili převlečeni za meresjevy, v tehdy velmi mrazivém počasí se závějemi sněhu. 

Vašek bezprecedentně vyhrál, když se plížil ve sněhové závěji po břiše od plotu kolem koupaliště za zpěvu písně „Běž domů Ivane“. Ty doby jsou pryč, ještě že si teď můžeme s dětmi hrát o Dětském dnu třeba  na vodníky.