V minulém díle jsem se zmiňoval o Müllerově mapě z roku 1720, kde se poprvé kromě Černé Louže (Schwarzpfütze) objevuje i Polesí (Finkendorf) a to již necelých 40 let od svého vzniku. Ovšem Müllerova mapa nám kromě schématického zakreslení obcí neposkytuje žádné faktické informace o jejich vzhledu a okolí. To se ovšem mění asi 50 let poté, kdy si především vojenské důvody vynutily vznik rozsáhlého souboru detailních map, známých pod jménem I.vojenské mapování. Přesto, že se ještě nejednalo o klasické mapování za pomoci trigonometrických bodů, umožňují již tyto mapy dost přesnou představu o krajině a zástavbě obcí.

V případě Polesí a Černé Louže vidíme, že v té době již zástavba v zásadě odpovídala dnešnímu stavu. V Polesí je zástavba soustředěna nejen kolem rybníka, ale pokračuje i po levé straně cesty směrem k dnešní silnici na Horní Sedlo. Rovněž cesta vedoucí druhým směrem (nyní silnička na Rynoltice) je již po obou stranách zastavěna prakticky v dnešním rozsahu. Na místě dnešního okrasného rybníčku u penziónu Budulínek vidíme druhý, menší rybník, který je opět obklopen domy.
Černá Louže té doby se skládala z řady stavení, ležících pouze podél cesty na Horní Sedlo. Na mapě rovněž nezřetelně vidíme označenou kapličku (z roku 1724).
Na mapě se sporadicky objevují i první pomístní jména. V okolí jde o název prameniště Schwer Brun, Těžký pramen, odkud je dodnes jímána voda pro vodovod a z kterého vytéká i potok, protékající Polesím. Ten byl dříve nazýván Schwerborn.
Dalším pomístním názvem je Galgen Fichte, snad Šibeniční smrk, patrně v místech Třípanského kamene. O původu tohoto jména mi není bohužel nic známo.
Zajímavé je, že mapa kromě dnešního potoka zobrazuje i potok další, vlévající se do něj na konci obce z pravé strany a přitékající ze severozápadu. Dnes už je poněkud obtížné představit si, kudy a zda opravdu zde nějaký potok tekl.. Rovněž na Černé Louži je zakreslen potok, spojující dnešní tůni se zbytky dalších, níže položených tůněk. Tento potok je ovšem za vlhkého počasí patrný dodnes.

I. vojenské mapování – josefské

1764-1768 a 1780-1783 (rektifikace), měřítko 1: 28 800

Jeho podkladem se stala Müllerova mapa zvětšená do měřítka 1: 28 800. Důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinu na koni a mapovali metodou “a la vue”, česky to zní méně vznešeně – “od oka”, tj. pouhým pozorováním v terénu. Jeden důstojník za léto zmapoval až 350 km2. Před mapováním nebyla z finančních a časových důvodů vybudována síť přesně a astronomicky určených trigonometrických bodů. Proto pokusy o sestavení přehledné mapy monarchie, bez její kvalitní geometrické kostry, skončily neúspěšně. Kresba nešla jednoznačně napojit, bortila se, či překrývala.

Velká pozornost byla věnována komunikacím (rozlišeny podle sjízdnosti – císařské silnice aj.), řekám, potokům i umělým strouhám, využití půdy (orná půda, louky, pastviny atd.) i různým typům budov – kostely, mlýny. Díky barevnému rozlišení jednotlivých složek (mapy byly ručně kolorovány) je lze snadno identifikovat.

Současně s kresbou map vznikal vojensko-topografický popis území obsahující informace co v mapě nebyly – viz šířka a hloubka vodních toků, stav silnic a cest, zásobovací možností obcí, aj. Tento materiál jen pro území Čech sestává z 19 rukopisných svazků.

Na okraji každého listu je seznam obcí a kolonky pro doplnění počtu obyvatel, koní apod. Na některých listech tato čísla chybí, můžeme je však najít ve výše zmíněném vojensko-topografickém popise.

Význam I. vojenského mapování spočívá nejen v jeho podrobnosti, měřítku a téměř vyčerpávajícím písemném operátu, ale též v době jeho zhotovení. Zachycuje území Čech, Moravy a Slezska jako celek v době před nástupem průmyslové revoluce, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její nejvyšší diverzity.