Bunkry v okolí Polesí VI.

LO37

Vývoj představ na výstavbu opevnění v Lužických horách

Po obsazení Rakouska se perspektivy obrany ČSR nadále zhoršovaly, zvažovalo se dokonce zastavení výstavby opevnění mezi Chrastavou a Děčínem.

V Lužických horách se tak nezačalo s výstavbou opevnění v roce 1936 (kdy měla být zahájena druhá etapa výstavby, kam patřilo původně i opevnění v Lužických horách). Za výstavbu opevnění v prostoru Krkonoše – Labe (tedy i v Lužických horách) odpovídalo Ženijní skupinové velitelství VII se sídlem v Liberci, které vzniklo 3. června 1936  pod vedením škpt. žen. Pavla Miloty. Zhruba měsíc před zřízením ŽSV VII , ve dnech 6. – 8. května 1936 se uskutečnil terénní průzkum budoucí linie těžkého opevnění v prostoru mezi Smědavou v Jizerských horách a Hřenskem. Ve čtvrtek 7. května 1936 probíhal průzkum mezi Chrastavou a údolní nádrží Chřibská s cílem navrhnout přehrazení hlavních směrů Rumburk – Cvikov a Žitava – Liberec. Průzkumu se osobně zúčastnili  náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí, velitel Zemského velitelství Praha Sergej Vojcechovský a další velitelé čs . armády, včetně velitele II. sboru divizního generála Josefa Váni (pod jehož kompetenci oblast Lužických hor spadala) a brigádního generála Karla Husárka. Terénní průzkum zjistil, že těžké opevnění bude vstupovat do Lužických hor z Ještědu od Dlouhé hory, uzavře před Jitravou důležitou hlavní silnici od Liberce a bude pokračovat na kóty 545 Vysoká a 547,4 Pískový vrch. Dále byl na jižním okraji Petrovic naplánován uzávěr silnice Lűckendorf – Jablonné a severně od Heřmanic uzávěr silnice Krompach – Jablonné. Linie opevnění se měla opřít i o vrch Sokol nad Petrovicemi . Trasa těžkého opevnění měla v tomto návrhu uzavřít u Mařenic útočný směr Grosschőnau – Kunratice a pokračovat dále směrem na západ. Křižovatka silnic severně od Jitravy měla být uzavřena dvěma oboustrannými pěchotními sruby odolnosti 2 (s protitankovými zbraněmi a kulomety), přičemž pravý srub č. 42 (číslování srubů začínalo poblíž silnice Raspenava – Mníšek v Jizerských horách, kde bylo č. 1) měl mít jen lehké kulomety, levý těžký kulomet a PT zbraň. Spojení s uzávěrem silnice u Horního Sedla měly zajišťovat dva oboustranné sruby (č. 44 a 45) s odolností 2 a lehkými kulomety,na obou stranách, silnice u Horního Sedla měla být bráněna dvěma oboustrannými pěchotními sruby (č. 46 a 47) s těžkými kulomety a PT zbraněmi. Obdobně silnici od Petrovic na Jablonné měly chránit dva sruby (č. 54 a 55) stejné výzbroje. Po rozhodnutí generála Husárka  o změně koncepce a výstavbě opevnění bunkry vz. 37,(tzv. Husárkův plán z 9. listopadu 1937), bylo rozhodnuto zajistit těžkým opevněním pouze nejohroženější úseky hranice. Základní jednotkou linie lehkého opevnění (LO vz. 37) byl tzv. taktický úsek. Tyto úseky se svým rozsahem shodovaly s obrannými úseky jednotlivých prvosledových praporů pěchoty. Velitel takového praporu  se zpravidla stal taktickým velitelem příslušného úseku LO a nesl odpovědnost za jeho výstavbu, především dodržení palebného plánu objektů. V prostoru II. sboru se tyto úseky označovaly písmenem abecedy (například L), které byly rozděleny na kratší části (L1, L2, L3). V každém taktickém úseku bylo stanoveno souvislé číslování objektů, plynule pokračující i přes rozhraní stavebních úseků. Číslování objektů podél severní hranice narůstalo směrem od západu k východu, zatímco stavební úseky se značily v opačném směru.

Petr Zázvorka