Category Archives: Historie 1900-1945

Kasárna v Polesí ?

Podobně jako v období jiných svátků, slavili jsme i letošní 28. říjen v Polesí. Při procházce, spojené se slušným úlovkem hub, jsme zamířili s vnukem Kubou ke Třem pánům, proti proudu potůčku, k prameništi.

Právě tady, nedaleko od vodárny, nad cestou od Polesí nedaleko křižovatky u Třípanského kamene,  provokují fantazii již přes půl století betonové základy nedokončené stavby, která měla sloužit jako kasárenská chata č. 9, budovaná firmou Dr. Wallerstein v roce 1938, pro vojáky československé armády (útvar SP XXIII), v té době ubytované v Polesí a v Rynolticích.

Veduty z žitavského městského muzea

Žitava bývala kdysi nejmocnějším městem ze svazku měst, založeného v roce 1346 a nazývaného Hornolužickým Šestiměstím. Jeho součástí byla ještě města Budyšín, Kamenz, Löbau, Görlitz a dnes polský Luban. Dnešní zpola vylidněná Žitava se potýká s celou řadou problémů, pramenících z její kdysi tak výhodné polohy až u samých hranic Čech a po válce i Polska. Co bylo dřív obchodní výhodou, je dnes nevýhodou zapomenuté periférie.

I přes tyto nesporné problémy má Žitava návštěvníkovi co nabídnout. Dnes se podíváme na sbírku starých vedut města, kterou spravuje bohatými historickými sbírkami oplývající žitavské městské muzeum – Städtische Museen Zittau. Přiblíží nám alespoň trochu dřívější podobu (byť často zidealizovanou) tohoto významného

Uprchlíci v Jablonném

Na nádraží v Jablonném se jeden po druhém objevují vlaky, přivážející uprchlíky. Jejich počet stále narůstá, až dosáhne čtyř tisíc. Postupně jsou odváděni do internačního tábora, který se má na dlouhou dobu stát jejich domovem…

To není zpráva z podzimu roku 2015, ale z května 1919. Tehdy se úřady jen pár měsíců staré Československé republiky rozhodly poskytnout pomoc a ochranu příslušníkům ukrajinské Horské divize, která neúspěšně bojovala na území tehdejší Haliče za vytvoření samostatného ukrajinského

Bunkry v okolí Polesí XVII

K útoku na řopíky nikdy nedošlo

Pro úkol dobytí pevnostní linie se připravovaly zejména parašutistické a granátnické oddíly Wehrmachtu, výcvik byl prováděn na napodobeninách objektů za použití ostré munice.

Každý člen úderného družstva prováděl přesně určený a detailně nacvičený úkol a byl schopen nahradit vyřazeného spolubojovníka. Ke zneškodnění mělo dojít především překvapivým útokem zezadu objektu, za spolupráce s letectvem. Střemhlavé a bitevní letouny měly zahájit bombardování linií a zneškodnit ty objekty, které by bylo možné zasáhnout přímo. I když by

Co se v Polesí a jeho okolí pívávalo III.

Od té doby, co jsem naposledy psal o tom, jakým nápojům holdovali naši předkové, už uběhla pořádně dlouhá doba. V předchozích dílech jsem se zabýval pivem a pivovarnictvím, ale nepilo se pochopitelně jenom pivo. I když toho bylo nepochybně zdaleka nejvíc, své zákazníky si našly i nápoje nealkoholické, určené převážně dětem.

Nelze si to ale představovat jako dnes, kdy kofola teče proudem. Zatímco na pivo muselo být pro hlavu rodiny vždycky, pití limonád a sodovek bylo spíše událostí slavnostní či rezervovanou majetnějším společenským vrstvám. V běžné prvorepublikové domácnosti v Polesí se pila samozřejmě především voda. Někdy vylepšená různými domácími ovocnými šťávami, vždyť ovocné stromy stávaly na každé zahradě

Bunkry v okolí Polesí XVI

Wehrmacht měl Plán Zelený

Není úkolem tohoto příspěvku, který se zabývá regionem okolí Polesí a Černé Louže (a samozřejmě i Rynoltic), aby rozebíral strategii či posuzoval možnosti obrany hranic ČSR. Je jisté, že všechny plány obrany předpokládaly účast spojeneckých sil, které měly dorazit, takže veškeré cíle mohly směřovat pouze ke zdržení předpokládaného útoku.

Německá armáda měla (podle německých údajů) k dispozici v letech 1937-1938 celkem 2 104 355

Neznámé pohledy III.

V dalším pokračování vyprávění o neznámých či alespoň méně známých pohlednicích se konečně dostane i na Černou Louži. Tam byla situace jasná – témeř na žádné pohlednici nesměla chybět vyhlášená restaurace Steyrer Franzl, hlavní místní atrakce první poloviny dvacátého století. Sem mířila drtivá většina návštěvníků a díky ní byla Černá Louže známá v širokém okolí, sahajícím až za zemskou hranici do Saska.

Dnes již léta chátrající stavba slavné restaurace nikoho nepřiláká a tak se z bývalého proslulého výletního místa stala zase klidná vesnička, rozkládající se na loukách podél silnice na Sedlo. Jen opět obnovený kemp s občerstvením se snaží navázat na tuto zaniklou turisticko-výletní slávu.

Neznámé pohledy II.

Další várka dobových pohlednic, opět dílem z krajanské sbírky a dílem z dalších internetových zdrojů, se soustřeďuje na okolí rybníka a na místní hostince, které tyto pohlednice prodávaly. Na všech z nich je dobře patrné, že se Finkendorf v první třetině dvacátého století stal nehledě na své skromné rozměry vyhledávaným turistickým cílem s bohatým zázemím. Několik hostinců i s ubytováním, vybavené koupaliště, zpřístupněná vyhlídka nad obcí, kulečník. To vše ze skromných soukromých zdrojů místních obyvatel, bez evropských dotací…

Neznámé pohledy I.

Člověk by řekl, že těch skoro osmdesát dobových pohlednic, které jsme dosud nashromáždili v našem webovém archívu (záložka Archív/Pohlednice Černá Louže, Pohlednice Polesí), pokrývá celou produkci, určenou turistům z rakouského mocnářství, první republiky, třetí říše i socialistického Československa. Ale překvapivě se objevují stále další a další pohlednice, někdy s motivy obvyklými, osvědčenými, ale jindy se na nich najde i záběr netradiční a právě tím i zajímavější.

Protože předpokládám, že kdybych takové nově získané pohlednice jen přidal do archívu, málokdo by tyto přírůstky zaznamenal, a tak vám je chci nejprve představit prostřednictvím příspěvků.

Největší dávku dosud neznámých pohlednic (a mezi nimi byly právě i některé dosti netradiční) objevila Marcela Vodňaruková na webových stránkách krajanského spolku deutschböhmen.de. Další pak pocházejí z internetových aukcí či jiných internetových zdrojů.

Černá Louže – nebo Černé Louže??

Zeptáte-li se kohokoliv z místních, odkud se vzalo jméno Černá Louže, nepochybně nezaváhá a odkáže vás na rybníček, který se od nepaměti rozkládá pod silnicí na Sedlo, hned vedle kapličky. Ale podíváte-li se na Černou Louži z výšky nebo vydáte-li se od rybníčku po spádnici dolů, narazíte na další vodní plošky. A možná vás napadne, stejně jako nedávno mě, zda původní německý název Schwarzpfütze nebyl myšlen spíš v množném čísle, tedy jako Černé Louže. I dnes je totiž zřejmé, že těch “louží” tam bývalo několik, a vzhledem k intenzivnějšímu využívání krajiny bývaly rozhodně méně zarostlé a zazemněné.