Bunkry v Polesí VII.

bunkry

Výstavba opevnění v úseku L

Lužickými horami procházely stavební úseky M2 Rousínov, M1 Mařenice, L3 Heřmanice, L2 Petrovice a L1 Jitrava.  O stavbu úseků se vybrané a oslovené firmy ucházely v rámci výběrového řízení a samotné práce se rozběhly v létě 1937.

Jako první byl zadán úsek L1 Jitrava firmě Karla Jarolímka z Dvora Králové nad Labem. Ostatní úseky byly zadány v srpnu. Úseky L2 a L3 stavěla pražská akciová společnost Silsta, která obdržela zadání 23. srpna 1937. Veliteli vojenského stavebního dozoru byli u M1 mjr. pěchoty František Votoček (sídlo VSD Mařenice), L3 škpt. pěch. Miloň Chotek (sídlo VSD Heřmanice) , L2 por. pěch. Pavel Nerer  (sídlo VSD Petrovice) a L1 škpt. pěch. Josef Bledý (sídlo VSD Sedlo). Velitel VSD měl k dispozici několik technických a administrativních pracovníků. Pod jeho kompetenci patřili i dozorci při betonáži, což byli délesloužící, nebo prezenčně sloužící poddůstojníci nebo vojíni znalí betonářských prací. Patřil sem i strážní oddíl pro střežení objektů ve stavbě. Velitel VSD měl k dispozici také jezdeckého koně i s podkoním. Stavební firma měla rozestavěných vždy několik řopíků najednou a počet rozestavěných objektů nesměl překročit 12 (kvůli střežení stavenišť), bunkry byly stavěny postupně v řadě za sebou. Výkopy se prováděly na zámrznou hloubku, pokud možno až na skalní podloží. Na dně výkopu byla položena štěrkopísková vrstva a pak několik desítek centimetrů silný podkladový beton, tzv. skořápka (od jara 1938 nebyla betonáž skořápky povinná, měla se provádět jen na vlhkých místech). Při betonování odebíral VSD tři vzorky betonu pro zkoušky pevnosti, která musela činit minimálně 450 kg/cm². Z dochovaných údajů dosáhla největší pevnosti betonu firma Silsta v úseku L2 (Petrovice). Některé bunkry ovšem požadované pevnosti betonu nedosáhly a na firmy byla uplatněna srážka (v úseku L se jednalo o 18 objektů). Z důvodu výstavby opevnění byla v katastrech dotčených obcí omezena nová výstavba nebo i přestavba domů, také kácení stromů a významnější manipulace s půdou podléhaly schvalování vojenské správy. Jednotlivé obce dotčené výstavbou opevnění byly povinny na svoje náklady vyhotovit a umístit výstražné tabulky zakazující vstup do opevněného prostoru. Vstup do pásma výstavby opevnění byl umožněn jen na zvláštní legitimaci. Státní policejní expozitura v Jablonném rozeslala 17. března 1938 oběžník pro okresní četnické velitelství a pro všechny četnické stanice v okrese, že do blízkosti opevnění budou mít vstup pouze osoby, které mají pádný důvod (majitelé pozemků, lesní dělníci apod.),  po dohodě s posádkovým velitelstvím v Markvarticích vydávala státní policejní expozitura tyto průkazy na šedozeleném tuhém kartonu, opatřené razítkem a podpisem přednosty expozitury. Jejich platnost byla časově omezena. S výstavbou linie LO docházelo ke škodám na lesních porostech, především kvůli kácení průseků. Tyto škody vojenská správa majitelům lesů hradila.  Dne 28. prosince 1938 proběhlo v Petrovicích jednání  o výši náhrad s majiteli lesů z obcí Petrovice, Heřmanice, Jitrava, Kněžice a Dolní Sedlo. (O Polesí se nemluví). Výstavba opevnění se dotkla i přeložení turistické stezky. Dne 27. června 1938 zaslal velitel VSD od stavby překážek škpt. Pinkas na okresní úřad v Jablonném výzvu, aby byla v co nejkratší době přemístěna turistická stezka vedoucí od hostince Na Větrníku (hostinec v Jitravském sedle, který byl stržen počátkem 50. let minulého století)  po hřebeni Kozích hřbetů do obce Horní Sedlo. Cesta měla být přemístěna severněji, aby neprocházela v bezprostřední blízkosti pevnostních objektů. Velitel nabídl, že změnu provede na své náklady Vojenská správa. Spolek Deutsche Gebirgsverein fűr das Jeschken – und Isergebirge, který se o turistické stezky v regionu tehdy staral, však ústy svého předsedy Jana Schmidta  úřadu v Jablonném sdělil, že přeznačení bude provedeno vlastními silami v přikázaném termínu, do 5. července 1938.

Petr Zázvorka