Malé intervence v krajině – aleje a stromořadí

nová alej

Česká a moravská krajina by nebyla tím, čím je, kdyby jí křížem krážem neprotínaly stovky a tisíce kilometrů alejí, lemujících cesty a silnice všeho druhu. Těžko bychom si dokázali představit, jak vypadala krajina před tím, než začaly být aleje systematicky či spontánně vysazovány. Pravdou ale je, že historie alejí (alespoň v masovém měřítku), sahá teprve do období po třicetileté válce. Do té doby se naopak prosazovalo bezpečnostní hledisko, které velelo okolí “silných” cest (silnic) vegetace spíše zbavovat, aby se minimalizovalo riziko přepadení ze zálohy.

Po třicetileté válce, s nastupujícím barokem, se mění i pojetí krajiny. Velké majetkové přesuny a vytváření rozsáhlých kompaktních panství hospodařících prostřednictvím sítě šlechtických velkostatků vedly ke snaze přeměnit dosud neuspořádanou a roztříštěnou pozemkovou držbu v záměrně komponovanou barokní krajinu.

Komponovaná barokní krajina, Kuks

Důvodem byla nejen hlediska umělecká a estetická, ale i výslovně hospodářská (barokní louky, neregulovaná těžba dřeva). Do krajiny byly promyšleně umísťovány nové komunikace, význačné body byly opatřovány drobnými i většími sakrálními stavbami, ale i hospodářskými budovami s často značnou estetickou hodnotou. Na krajinu bylo poprvé nahlíženo jako na obraz či sochařské dílo. Aleje vroubící cesty a spojující pohledově významné krajinné dominanty byly logickým doplňkem takto pojímané krajiny. Aleje pohledově uzavřely cesty před okolní krajinou, zviditelnily je na velikou vzdálenost, ale nebránily průhledům do krajiny. Na šlechtické krajinářské aktivity navázala i církev při krajinářských kompozicích poutních míst.

Přehledná a průchodná krajina 19.století, jak jí zobrazoval Josef Lada

Na šlechtou prosazovaný pohled na estetiku krajiny reagovalo i tzv. lidové krajinářství. Lidé na venkově začali napodobovat v malém to, co šlechta realizovala ve velkém rozsahu, a vysazovali taktéž své aleje vedoucí k mlýnům, kovárnám, bělidlům, drobným církevním stavbám apod.. Tyto aleje byly často z ovocných dřevin, nebyly vždy tak monumentální, ale přinášely hospodářský užitek. Zároveň jaksi mimoděk posilovaly, stejně jako hlavní kostra panství, orientaci v krajině, přinášely stín pocestným i koním a kromě užitku na podzim i zážitek z voňavých kvetoucích stromů. Příčiny tvorby tedy můžeme spatřovat v touze panství jaksi logicky uspořádat. Jedním z důsledků tvorby velkolepých koncepcí je pak fyzický rozkvět naší země prostřednictvím lidového krajinářství, dále velice dobrá orientace v krajině, o které se nám dnes může snad jenom zdát: „V baroku se nevídaně velkorysým způsobem použilo alejí k rozdělení krajiny, krajina se stává dokonale průchodnou, že v ní posléze bez mapy vandruje kocour Mikeš, Mácha, nebo Švejk.“ Zkuste si dnes vyjít jinak než po silnicích. Vesnice a stavení spojené cestami s alejemi tak nezůstávají vedle krajiny, ale prostřednictvím alejí s krajinou srůstají, tvoří jeden organický, živoucí a fungující celek. V současné civilizované době se pak tento celek bohužel rozpadá na malé, sobě navzájem odcizené části, které komunikují jen velmi ztěžka – a my vytváříme nové ne zcela fungující sítě s biokoridory. Nebylo by tedy účelné zachovat nejdříve ty stávající a i je zapojit do sítě nové?

V osvícenské době bylo pak nařízeno vysazovat podél cest a silnic aleje ovocných stromů, které měly stínit a šetřit síly lidí i koní, ale rovněž poskytovat obživu vojákům, vracejícím se z letních cvičení. V 19.století pak vyšel zákon, který přikazoval osázet alejemi všechny silnice s výjimkou jejich průběhu osadami.

Po druhé světové válce se lidé o aleje a obecně o staré cesty starali stále méně. Kolektivizací byli vlastníci odtrženi od po generace držené půdy a aleje se staly jen jednou ze součástí majetku, patřícího “všem” a tedy nikomu. Zcelování pozemků přineslo zánik řady starých hospodářských cest, které se najednou zdály zbytečné. Důsledkem je pak to, že chceme-li dnes obejít celou vesnici, často to vůbec není možné.. Z té doby se také datuje stárnutí alejí, jejich zanedbaná údržba a absence obměny stromů a nové výsadby. Důsledkem (ale často krásným) jsou stovky starých ovocných alejí, plodících již jen zplanělé ovoce.

Tohle netřeba komentovat…

V posledních letech ale vyrostla alejím i další nová hrozba. Tím je paradoxně údržba silnic. Ta, ačkoliv se neustále potýká s nedostatkem peněz na vlastní opravy komunikací, investuje nemalé částky do kácení alejí, lemujících silnice všech tříd. Nejčastěji to bývá odůvodňováno bezpečnostními důvodu (někdy oprávněně), ale často je spojeno spíš s potřebou využít “kapacity” či momentálně získané prostředky. Nemluvě již o spekulacích o penězích, získaných prodejem dřeva. Každopádně ke kácení alejí dochází v míře nebývalé (v letech 2003-2010 takto zmizelo 100.000 stromů!), což usnadňuje i legislativa, která vyšla silničářům vstříc a proces kácení značně zjednodušila.

Ale ukazuje se, že aleje mají své pevné místo v srdcích místních lidí, a tak se masivně objevují občanské aktivity, jejichž cílem je jednak obrana alejí stávajících, jednak pak obnova a výsadba alejí nových. A tak se nám často poštěstí projíždět krajinou a v okolí především menších měst narazit na nově vysazené aleje, protínající horizont a lemující obnovené polní cesty. Může jít o akce velkoryse pojaté, obnovující celou síť původních cest a využívající služeb odborných arboristických firem, ale také o aktivity daleko skromnější. Založit malou alej podél místní cesty zvládne hravě i občanské sdružení, jehož cílem je údržba a zkrášlování obce. Je ovšem třeba akci pořádně připravit, prověřit majetkové poměry dotčených pozemků, neváhat s konzultací ohledně volby vhodných druhů stromů. Častou chybou bývá nákup levných klonů “euro” stromků ze zahradnických školek, naopak doporučeným postupem je využívání místních a krajových odrůd a to ve formě vysokokmenů. Ideální je kontaktovat nějakého místního staršího sadaře, který zdejší krajové odrůdy dobře zná a dokáže poradit pokud jde o jejich vhodnost.

Před pár lety byla nově vysazena alej (respektive spíše stromořadí) při části silničky z Rynoltic do Polesí. Přemýšlím, které místo, která z cest v okolí Černé Louže či Polesí by si alej ještě zasloužily, láká mě ta představa uvést zas do krajiny stromy, které sem po generace patřily…

Zajímavé odkazy:
Františkova alej u Mšena – projekt obnovy starých cest a výsadby aleje krajových odrůd
Analýza hodnocení alejí a stromořadí v krajině
Aleje jako součást krajiny – dokumentární esej o alejích z archívu ČT