Bunkry v okolí Polesí XVI

fall

Wehrmacht měl Plán Zelený

Není úkolem tohoto příspěvku, který se zabývá regionem okolí Polesí a Černé Louže (a samozřejmě i Rynoltic), aby rozebíral strategii či posuzoval možnosti obrany hranic ČSR. Je jisté, že všechny plány obrany předpokládaly účast spojeneckých sil, které měly dorazit, takže veškeré cíle mohly směřovat pouze ke zdržení předpokládaného útoku.

Německá armáda měla (podle německých údajů) k dispozici v letech 1937-1938 celkem 2 104 355 příslušníků bojových jednotek polní armády a 2 543 131 příslušníků náhradní armády (tyto počty se v letech 1939 – 1940 navýšily podle týchž pramenů až na celkový počet  9 778 202 vojáků, s využitím všech rezerv obyvatelstva.)  Následný vývoj na bojištích druhé světové války ukázal, že žádný z napadených států se nedokázal v krátké době vypořádat s německou útočnou doktrínou a technickou převahou německé armády. Nelze proto předpokládat, že by naše armáda dokázala Německo porazit, je však jisté, že by porážka Československa stála útočníka mnoho sil a v prvních dnech patrně i velké ztráty na životech. Během prvních vln útoku se předpokládaly až devadesátiprocentní ztráty. Válka měla být zahájena nejpozději 30. září 1938, podle schváleného plánu Fall Grün. Dokud existovala pravděpodobnost, že spojenci dodrží svůj závazek a vypoví na základě napadení Československa Německu válku, existovala ve vysokých kruzích Wehrmachtu nejistota ohledně možného útoku ze západu na Německo a jisté vojenské skupiny uvažovaly i o odstranění  Hitlera z vedení státu. Tyto úvahy však neměly vliv na přípravu plánu. Generální štáb uvažoval s nasazením celkem pěti armád (2., 8., 10., 12. a 14. armáda). Začátkem září změnil Hitler plán útoku, který měl původně klešťovým úderem ze severu a jihu Moravy přetnout  Československou republiku a zamezit čs. armádám ze západu ústup na Slovensko. Podle nového plánu, (Němci rezignovali na útok proti těžkému opevnění – podobně, jako to později uskutečnili ve Francii), mělo dojít k rozsáhlé operaci 10. a 12. armády  proti jihozápadním a západním Čechám. Využít se při tom mělo zejména převahy ve vzduchu.  U lehkých tančíků, minometů a dalších lehkých zbraní nebyl rozdíl v počtech příliš markantní, ale počet těžkých zbraní, jako těžkých a protitankových děl, obrněných vozidel, bombardérů atd. byl čtyř až osminásobný proti silám československé armády. Po prolomení linie na Českobudějovicku a Plzeňsku měl následovat výsadek parašutistů v prostoru Olomouce, který měl těžká opevnění obejít a způsobit zmatek v týlu bojujících armád (později byl tento výsadek cvičně opravdu proveden, bylo však zjištěno, že v případě útoku by v prostoru přistání byly připraveny poměrně silné československé síly, což by úspěch jistě zkomplikovalo.) Proti pevnůstkám v oblasti Lužických hor nemělo dojít k zásadnímu přímému útoku, spíše se předpokládalo pozdější obsazení území a likvidace v tomto prostoru odříznutých  hraničářských jednotek. Proti území Lužických hor operovala Samostatná operační skupina IV. AK (IV. pěší divize  – východní část (včetně prostoru Jablonného) a 24. pěší divize – západní část . Wehrmacht později podle tohoto plánu provedl zábor území na základě Mnichovské dohody. Nedošlo k žádným komplikacím, až na poněkud předčasné vyvěšování nacistických vlajek na úřady ještě před obsazením území vojskem.

Mnichovskou dohodou a požadavky Polska a Maďarska ztratila republika téměř 30 % svého území. Na území zabraném Hitlerem původně žilo 727 000 Čechů, z toho 350 000 se podařilo přestěhovat do vnitrozemí. S nimi odešlo i 30 000 sudetských Němců, ale mnohé z nich vydala později pražská vláda nacistům. Na dva tisíce československých občanů bylo zavlečeno skupinami Freikorpsu do Německa, během potyček v roce 1938. Při obraně hranic zahynulo několik desítek vojáků, četníků, policistů a členů Stráže obrany státu. (Podle jednoho pramene jich bylo 171, podle druhého 262). Dalších 300-400 jich bylo zraněno.  Z německých koncentračních táborů se nevrátilo po válce 20 generálů a 40 důstojníků generálního štábu. V okrájené republice, později v Protektorátu Čechy a Morava, zůstalo 230 000 Němců, kteří zde získali nejrůznější výhody. Plány na konečné řešení české otázky, tedy vystěhování Čechů z Protektorátu na Sibiř (nebo jejich germanizaci či likvidaci) po vítězné válce se staly zcela reálnými.

Říšskoněmeckými občany se stalo naráz 2,8 milionu sudetských Němců, jejich postavení v Říši však neodpovídalo zcela jejich původním představám, nadšení v průběhu neúspěšné války zchladlo. Vůdce SdP, Konrád Henlein, skončil v květnu 1945 sebevraždou, když si přeřízl žíly sklem z brýlí krátce po výslechu u jednotky americké armády které se vzdal, a která se jej chystala předat podle smlouvy východním spojencům.

Petr Zázvorka