Velké díky všem kdo přišli a pomohli. Udělala se opět spousta práce. Jste skvělí!

Přečtěte si další vzpomínání Petra Zázvorky, tentokrát na téma skály. Jistě se mnohým z Vás vybaví také zážitky z vlastního dětství, protože okolní pískovcové skály byly vždy dětským rájem a to po několik generací…

Skály

Jestli je pro Polesí a jeho okolí něco opravdu specifické, jsou to kromě lesů hlavně skály, vlastně skalní města, která zbyla po kdysi mělkém moři a později po době ledové, která dovalila pískovcové balvany až k nám, na hranice Čech. Od malička jsme vnímali Havrana, který, jak praví pan Pietsch, chrání údolí a ves. Na lesních cestách, kde jsme nalézali pazourky, vhodné pro Lovce mamutů, jsme nacházeli otisky mušlí, na Kozích hřbetech, oddělujících Bílé kameny od Horního Sedla, jsme nacházeli v pískovcovém lomu 270 milionů let staré prvohorní trilobity a další fosílie, z kterých měl každý z nás slušnou sbírku, za kterou by se nemusel stydět ani sám pan Joachim Barrande.
Naše první skutečné války se konaly ve skalním městě kousek za chatičkami, bojovalo se o ikonického Slona a pravidla nelítostných bojů byla nepřekročitelná a dodržovaná. Kámen byl tabu, povolené byly šíšky, voda a písek. Nechce se věřit, ale účast byla mnohdy docela veliká, loužáci a polesáci směrem od koupaliště k Zátiší – to byla jedna polovina armády, od koupaliště až dolů na konec obce druhá polovina, celkem tak kolem dvaceti duší. Úkolem bylo dobýt Slona, druhá polovina bránila. Měli jsme dokonce prapor s hlavou indiána, je zvláštní, že nám ho dokonce namaloval můj otec, který vystudoval UMPRUM, místo aby se bál, že spadneme a že ani ostatní rodiče (snad pod vlivem tehdy populárního filmu o klukovské knoflíkové válce) proti bojům o balvan neprotestovali. Po skončení bitvy (většinou protivník skálu obsadil, protože jsme nemohli riskovat pád útočníků) jsme se sešli společně (včetně holek, které se účastnily bojů také) u koupaliště a smyli prach, špínu, ošetřili odřeniny a plánovali další bitvu. Také jsme využívali dva oblé pískovcové kameny dole u potoka nedaleko krásné, dnes zdevastované okružní cesty, abychom z nich skákali do hedvábné trávy přes potok. Časté byly výlety do Jitravy, kde jsme cestou navštívili Bílé, nebo také Sloní kameny, dnes přírodní rezervaci a Vápenný vrch, s tehdy ještě neuzamknutou jeskyní. S věkem narůstaly samozřejmě nároky na „naše“ skalní výlety, dokonce jsme se začali vázat na špagát, Jirka Ostrovský tehdy ukradl doma prádelní šňůru z umělé hmoty, o které tvrdil, že unese cokoliv a tudíž kohokoliv. Vyzkoušeli jsme ji na Opičích skalách za Havranem. Šňůra ovšem nevydržela, což nás vedlo k tomu, že jsme se rozhodli pořádné lano získat. V Polesí tehdy byla prodejna, kam se dalo „odvádět“ borůvky, tehdy všude kolem v lese množstvím oplývající. Cena byla 20 Kčs za kilo borůvek. Byli jsme pilní, vydělali jsme si takto nejen na lano (zvané bejbina – čtyřicítka) ale i na pingpongový stůl a karabiny. V té době jsme objevili Horní a Havraní skály a všechny je slezli, i když ze začátku maximálně pětkové cesty. Zvlášť Fellerovka (ještě bez lana), zejména dolů, byla skutečně dost šílená frajeřina. Později, když jsme se seznámili s Voloďou Suchým ze Slavie VŠ, jsme lezení začali brát vážně, pořídili si delší lano a začali lézt i v Českém ráji – kde jsme nocovali ve Sluneční (Smitkově) jeskyni (natočili o Smitkovi film, ne příliš dobrý). A slezli některé cesty, třeba Maják, kde jsme snad ještě v příslušných vrcholových knížkách zapsáni. Nechce se věřit, že jsme i do skal jezdili stopem a vždycky se nejméně v šesti lidech sešli a večer do hospody na Valdštejně zašli. Na Sedle na Oberwegrech jsme se setkali s Hrádeckými, především Zárybnickými, později s námi (i sami ) lezli kluci Koprničtí, které ovšem žádný sport nezaskočil. Večer se pak (až na ty, co bivakovali ve skalách, tenkrát se to mohlo) se tančilo každou sobotu na Černé Louži, napřed při dechovce, pak, při bendžu, country. Málo se ví, že v Polesí se v tu dobu na návštěvu u Zigmundů objevovaly i pozdější ikony české country Michal a jeho bratr, můj spolužák, Vít Tučný. Ale zpět ke skalám – a nebudu zakrývat – i úrazům. První nehodu utrpěl Vašek Augustýn, ještě v dětských letech, když strčil koleno při dobývání Slona do vysekaného stupu ve skále, ve výšce cca 6-7 metrů a nemohl nahoru ani dolů. Museli jsme tehdy dojít pro hasičský žebřík do vesnice, jinak by tam visel snad dodnes. K dalšímu úrazu došlo cestou ze skal, když Mirek Pech vezl Sabinu Bayerovou na rámu na kole a ona mu při cestě z prudkého kopce strčila nohu do drátů předního kola. Byl z toho kotrmelec a bylo to na šití. Měli jsme skálu, říkali jsme jí cvičná. Přeskakovali jsme ve výšce šesti metrů na smrky, které rostly asi metr od skály. Jednou jsem smrk minul, nohy mě sklouzly a já se skulil naštěstí v kotoulu po stráni dolu. Vyrazil jsem si dech a nemohl se nadechnout, kamarádi se báli mě do zad praštit, domnívali se, že mám přeraženou páteř. S Honzou Červem jsem pak jel do Prahy večerním vlakem, záda bolela a tak jsem si lehl nahoru na dřevěnou polici určenou pro odkládání kufrů a snažil se usnout. Jeli jsme sami nočním vlakem, pak přistoupil děda, který se udiveně ptal Honzy, co se mnou je. „Vezu bratra na vyšetření na psychiatrii“ odtušil kamarád a děda se poroučel. V nemocnici mě rentgenovali, ale dopadlo to celkem dobře, za pár dní jsme s Honzou lezli znova a úraz měl pro změnu on, nedosáhl na slaňák, vyvěsil se a praštil se do hlavy. Bylo to na šití. Doktor mě prosil, abych pacientovi ostříhal před výkonem vlasy. Pomstil jsem se mu a oholil mu hlavu celou. Doktor to nevydržel a smál se, Honza pak chodil s hlavou ovázanou jak by měl turban a nechal se obdivovat jaký vede dobrodružný život. Další nehody jen ve zkratce: s Jindrou Bludským jsme na Liberecké o Silvestra vylezli nahoru a zjistili, že slaňák, tedy kruh, do kterého se prostrčí lano aby bylo možné slanit, je asi deset centimetrů pod ledem. Několik dlouhých hodin jsme zahřívali led, abychom slaňák vyprostili. Povedlo se. Na Hrušce jsem skočil do břízek, abych nespadl z převisu, ještě po letech se chodili horolezci na břízky dívat, jak jsem je očesal. To zdaleka není všechno, jednou jsme málem zůstali na Vápenném v té jeskyni, když jsme zjistili S Vaškem Šmídem, že už jsme ztloustli příliš a plazivkou, kterou jsme dříve bravurně prolézávali, již neprolezem a zůstanem tam tak dlouho dokud nezhubneme. Nakonec nás vytáhli, ale nikomu bych to nepřál. Tak tohle všechno patří k těm krásným skálám. Jsou naše, ale bacha! 🙂

Zhruba stoletý dub na návsi, uprostřed silnice.
Jak je patrné ze starých fotografií, doubek byl vysazen na zeleném ostrůvku uprostřed křižovatky, tehdy jen zpevněných cest. Byl tu s námi až do roku 2007, kdy musel být, k velké lítosti nás všech, pokácen z důvodu masivního usychání. Strom byl patrně napaden trachomykozou, nemocí, která způsobila úhyn řady dubů po celé republice. Jistě nepřispěl ani asfaltový povrch silnice zhruba z konce 80. let, kdy byl asfalt, dost nešťastně, nalit až ke kmeni stromu. Před jeho pokácením se ještě tehdejší Sdružení (Spolek) pokusil podniknout kroky k jeho záchraně, viz. níže – komunikace se známým botanikem a biologem panem doktorem Větvičkou, ale žádná následná doporučená opatření už bohužel stromu nepomohla.
Strom byl nedílnou součástí návsi, do jeho tlusté kůry se připevňovaly důležité informace, které tak nikdo nikdy nepřehlédl, mnoho z nás ho často objímalo a tak z něj čerpalo energii, kterou nám starý strom plnými doušky rozdával. Bohužel ze starého dubu už zbylo jen pár fotografií a naše vzpomínky.

Komunikace P. Zázvorky s RNDr. V. Větvičkou z roku 2007:

Vážený pane řediteli,
velice omlouvám, že se na Vás obracím přímo s prosbou o radu, která se týká dubu na přiložených fotografiích. Zmíněný strom se nachází v CHKO Lužické hory v osadě Polesí, obec Rynoltice, na návsi, v blízkosti retenční protipožární nádrže (bývalého koupaliště).Vzhledem k tomu, že strom je uprostřed místní komunikace, bylo jeho okolí – náves-před asi 20 lety pokryto asfaltem, s výjimkou malého, cca třiceticentimetrového kruhu půdy okolo stromu. V posledních pěti letech dub, jistě nejméně stoletý, viditelně prosýchá v koruně, i když, jak se zdá, musí mít kořeny až k nádrži, která má ovšem kamenné stěny vyspárované betonem a dno pokryté panely. V letošním roce začalo v obci fungovat občanské sdružení Černá Louže a Polesí, složené asi ze 70 většinou místních chalupářů, které se začalo starat o čistotu obce a její zvelebení. Velmi nás trápí i zmíněný dub. Pomohlo by prořezání koruny? Jak by bylo dobré zvětšit kruh kolem stromu – patrně budeme muset jednat se správou silnic. Je naděje, že by bylo možné strom zachránit? Předem velice děkuji
jménem svým i zmíněného sdružení
Petr Zázvorka

Reakce RNDr.Václava Větvičky ,ředitele Botanické zahrady Praha

Zdravotní stav dubu jen okrajově souvisí se zpevněním vozovky případně s jejím solením. Doporučuji jen zdravotní řez, teď v létě z plošiny nebo horolezecky (mohu dodat šikovného mládence z Turnovska) . Zřejmě se na něm podepisuje trachomykoza, která žere všechny duby v republice. Pak bych ještě doporučil možná v nedalekém trávníku (foto číslo 1) vyvrtat asi 8 cm širokou a 60-80 cm hlubokou díru, do ní instalovat “husí krk”(ten drenážní. perforovaný) a za sucha do díry lejt vodu – aby se dostala pod okraj koruny (do průmětu) a do hloubky. Zvětšovat kruh kolem kmenu je bezpředmětné, tam aktivní kořeny nejsou, jen stabilizační. Ale tgen prořez všeho suchého je na místě, aby se houba nešířila dál.
-vV-“

Sousedy dělíme na sousedy přes plot a sousedy přes ulici. Soused přes plot, dbá na dobrý vztah s Vámi, neboť s ním de facto sdílíte společný plot a to je něco jako společná hranice, které si dbalý muž cení a pečuje o ni. Soused přes ulici tyhle problémy nemá a mnohdy se chová podle toho. A jak by řekla moje babička, projeví se. I když ta používala spíše perfekta “ projevil se ”.
O tom, že to funguje, jsem se bohužel přesvědčil v té nejhorší době, jaká mě mohla potkat. Přijel jsem na chalupu, krátce po smrti rodičů, po několikaměsíční pauze. Přivítání bylo děsivé. Rozbitá okna, nábytek odstěhovaný, peřiny pryč, zloděj dokonce pustil z kohoutku vodu, aby jakoby zahladil stopy. Vzhledem ke způsobu krádeže i ukradeným předmětům bylo jasné, že zloděj není z daleka, krádeže nákladními automobily nebyly tehdy na vesnici obvyklé a vzhledem k husté zástavbě ani dost možné.
A tak večer, zaklepal soused přes ulici, že mi něco nese zpátky, že mysleli, aby to tam nezůstalo jen tak, že asi teď chalupu stejně prodám, když jsem tak sám. Myslel jsem, že je moje situace dodatečně dojala a že se zastyděli a proto vracejí, co vzali sirotkovi. Teprve později jsem se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. Kárku, která stěhovala peřiny, totiž viděl jejich soused přes ulici a oni viděli, že je viděl a vzhledem k výše uvedeným vztahům dostali oprávněný strach, že je udá. . . A tak se peřiny, lavice, stůl i židle stěhovaly zase zpátky. Jenom podlahu nikdo nezachránil, borovicové fošny chytla houba a rádio mi přinesl místní poliš v krabici rozebrané na elektronky, že viděl jak si s tím děti hrály na návsi, ale ať se na to vykašlu, že se mi už nic nikdy neztratí. A musím to zaklepat, od té doby jako by někdo pořád hlídal, skoro půl století ani padavka nezmizela.
O tom, že porušení vztahů přes plot může mít hrozivé následky, se přesvědčil kamarád Pavel z vedlejší vesnice. Chalupa nebyla oplocená, jak bylo v kraji zvykem a sousedovic slepice pochopitelně nejraději hrabaly v Pavlově piplané zahrádce. A Pavel bohužel porušil onu sousedskou chartu míru a mrštil po slepici kamenem tak nešikovně, že kvočna nevstala. Zlá věc přerostla v tragédii v okamžiku, kdy sousedka, nemocná důchodkyně, za několik dní po onom činu zemřela. I když souvislost mezi oběma událostmi nebyla nikdy prokázána, pro vesnici nebylo důkazů třeba a z Pavla se stal psanec, který od té doby chodil na pivo do hospody, vzdálené čtyři kilometry od jeho chalupy.
Navozené téma smrti se mi bohužel nepodaří opustit. Patří k životu stejně jako jeho zrození a na vesnici je přijímáno snad o něco přirozeněji než v anonymitě velkoměsta. Můj tehdejší soused Tonda, který právě zničil krásný stateček a dostal od výboru proto další chalupu, zvířata miloval i když často jejich chov nezvládal, což někdy přičítal nevnímavosti jeho svěřenců, takže býval viděn jak fackuje zlobivého kohouta či se honí s čuníkem. Tonda měl šest dětí a ty chodily spát doslova se slepicemi. Měl i ovečky, kachničky, husy a holuby. Všechna ta drobotina s ním bydlela spolu s králíky u nich v kuchyni, kam nás často zvával na všelijaké pamlsky, které klohnila jeho žena, přezdívaná též brambora. Ona ta jeho pozvání nebyla jen tak čistě altruistická – měla spíše zahlazovat škody, které jeho zvířata na naší zahradě tropila. Například krůty nechtěly hnízdit jinde, než na dědově alpince. Mým úkolem pak bylo krůty šetrně vyhánět, protože děda byl nemocný, alpina byla jeho jediná radost a mohl mít z toho hrabání od krůt smrt. Naše chalupa je u cesty, za kterou je rybník. Za cestou a rybníkem je chalupa kamaráda Vaška. Tahle topografie je nutná, protože když jsem před mnoha lety opatrně vyháněl hnízdící krůty, abych neurazil city jejich majitele a zachránil dědečka, jedna z krůt se vypjala k supervýkonu, který jí stál život. Přeletěla totiž alpinu ve svahu nad chalupou, přeletěla cestu, letem ne nepodobným rozkolísanému kolíbání poškozených letounů, vracejících se na letadlovou loď po bitvě u Midway, přeletěla rybník, naposledy ještě nabrala výšku a přehoupla se přes plot Vaškovy zahrádky, aby skončila potupně v tlamě skotského teriéra, patřícího Vaškovu strýci. Nepřejte si slyšet pláč Toníka nad osudem milovaného kura.
Kdo řekl A, měl by říci i B. Tonda zatrpkl a své nevelké úspěchy v chovu zvěře stále více přičítal okolí, než sobě. Tonda kromě farmaření pracoval jako přidavač a jednou dokonce obvinil polírova oblíbeného podvraťáčka, mazánka, který měl svoje místo v hospodě na lavici vedle svého pána, že mu zadávil slepici. Zakřičel tohle obvinění v hospodě a když se mu všichni vysmáli, sedl a napsal udání na MNV – do komise pořádku. Přes spoustu pravopisných chyb vzala komise udání vážně a vzhledem k sociální situaci udávajícího, hygienickým předpisům a já nevím z jakých pseudo – důvodů ještě, políra předvolala. Výsledkem byl jakýsi zvrácený příkaz o soudružském soužití a z toho vyplývající ultimatum k utracení psa. Neboť polír byl znám jako nepoddajný živnostník a výborný řemeslník, kterému jinak bylo co závidět. Viděl jsem toho políra, spíš pana S., jak brečí, když si zabíjí toho svýho podvraťáčka. No a to byl konec Tondy ve vesnici. Nakonec musel vzít ten svůj cirkus a jít ničit chalupy jinam. A to byla asi naše záchrana. Protože ne vždycky má chudej pravdu.