O starých cestách

cestanahled

Jednou ze zvláštností Polesí je hustá síť cest, která protkává lesy v jeho okolí. Vynikne to při pohledu na turistickou mapu, obzvlášť severozápadním směrem pod Loupežnickým vrchem. Cesty se zde protínají a kříží a často běží i paralelně jen sto metrů od sebe. že nejde o nic tak obvyklého ukáže pohled na sousední letoviska, jako jsou třeba Mařenice, Krompach, obě Světlé, Naděje.. Snad jen lesy na východ od Janovic snesou v blízkém okolí co do hustoty cest srovnání.

Milíř kolem r.1910

Nejedná se ale o cesty nově vzniklé. Základ cestní sítě vznikal již dávno a vynutily si ho hospodářské důvody. První cesty zde nepochybně vznikly proto, aby vlastníkům panství zpřístupnily lesy s jejich bohatstvím. Šlo hlavně o dřevo, jehož potřeba s rozvojem sklářských hutí stále rostla. V lesích se ve velkém produkovalo dřevěné uhlí, na mnoha místech stály smolné pece. Důležitou surovinou byl i potaš (hygroskopická sůl kyseliny uhličité), který se používal ve sklářské a papírenské výrobě a rovněž při výrobě mýdla. Již od středověku se získával spalováním celých stromů na stojato. Do stromu byl vyhlouben otvor a v něm se udržoval oheň tak dlouho, dokud strom celý pomalu nevyhořel. Z popele se pak louhováním a filtrováním získal surový potaš, neboli flus. Ten byl surovinou tak důležitou, že se dokonce pašoval i přes nedalekou hranici do Saska.

Na mapě prvního vojenského mapování z roku 1780-83 jsou již téměř všechny hlavní cesty v okolí Polesí zobrazeny. Chybí jen cesta od “Budulínka” severozápadním směrem údolím potoka. Tyto cesty ale určitě existovaly již podstatně dříve, jak o tom ostatně svědčí popisy obsažené v kupních smlouvách prvních osadníků Polesí. Jen se nám nezachovaly starší mapy lesů lemberského panství, takže o stáří jednotlivých cest můžeme jen spekulovat.

Cesty tedy sloužily dlouhá léta především k tomu, aby do hor a lesů přiváděly lidi za prací. A to nejen tou legální. Chudý podhorský kraj a blízkost zemské hranice od nepaměti sváděly místní lidi k pašování a podloudnému obchodu. A tak noční cesty v hraničních lesích sloužily nejdřív i pašerákům, posléze pak též nově vzniklé finanční stráži.

Od druhé poloviny devatenáctého století se na horských cestách začali objevovat zcela noví pocestní. Nechodili za prací ani za snažším výdělkem, ale za poznáním. Byla to léta prvních turistů, kteří se rekrutovali především ze středních vrstev obyvatelstva, z řad učitelů, úředníků a měšťanů. S tím, jak obyvatelé podhorských obcí pochopili, jaký potenciál pro ně turistika znamená, začali se o cesty v okolí starat i s ohledem na pohodlí tehdejších turistů. Před koncem století začaly být horskými spolky nejdůležitější trasy značeny a opatřovány ukazateli.

S rozvojem turistiky, ale nejen s ním, souvisí i zvyk jednotlivé cesty pojmenovávat. Detailně o tom vypovídají dvě mapy (o kterých jsem již psal dříve), ta z Meinholdova průvodce z roku 1912 a Matouschkova z roku 1927. Jejich autoři, jeden před první a druhý před druhou světovou válkou, chodili po kraji a sbírali pro své mapy od místních obyvatel informace, a to včetně pomístních jmen. Díky nim se nám zachovala i řada jmen, jimiž byly nazývány lesní cesty. Při pohledu na obě mapy nás překvapí, že jména cest se vyskytují pouze severovýchodním směrem od Polesí, tedy v bývalém Lemberském panství. V sousedním, Grabštejnském panství, jména zaznamenána nejsou. Možná ani neexistovala?

Hlavní cesta z Polesí na sever vedla od hájovny přes kámen u Tří pánů, kolem Loupežnického vrchu. Cestě se celkem logicky říkalo Finkendorfer Weg, tedy Poleská cesta. Pod Loupežnickým vrchem se měnila v Rynoltickou cestu (Ringelshainer Weg), která u Lvího buku překračovala hranice a pokračovala k Lückendorfské hájovně.
Kus nad Třemi pány odbočovala z Poleské cesty vpravo Hraniční cesta (Grenzweg), která sledovala hranici lemberského a grabštejnského panství.
Na Meinholdově mapě se setkáváme s celou řadou dalších jmen, jejichž překlad dnes často činí  velké potíže, protože už nevíme, zda odrážela jména osob, jiných míst či slova pocházející z dialektu: Heidegassen Weg (zřejmě dle pěšinek ve vřesovištích), Grasgrubenweg (“travnatá jáma”), Brückel Weg (Brückelova cesta) , Gartenweg (Zahradní cesta), Finkenbrunnen Weg (Cesta poleských pramenů), Wolfsgruben Weg (Cesta Vlčí jámy), Hundsberg Weg (Cesta pod Psím vrchem), Steinhöhweg (Cesta Kamenné výšiny), Bänkelweg (???), Frühstückweg (Snídaňová cesta)…
Na Matouschkově mapě nesou některé cesty jména jiná . Grasgrubenweg se zde nazývá Ritterbergweg, Wolfsgruben Weg zase Neusulzeweg (Neusulzská cesta). Frühstückweg se mění v Kammweg (proslulou Hřebenovku, vedoucí z Ještědu až na Růžový vrch). Objevuje se zde dále nově Wüsteweg (Pustá cesta), Langer Weg, Trogel Weg, Löwenbuchenweg (Cesta ke Lvímu buku)…

Po poválečném odsunu s obyvatelstvem zmizely i pomístní názvy. Stará jména najednou neměl mladším generacím kdo předávat a noví osídlenci necítili takovou potřebu pojmenovat každou cestičku. Přetrvala jen jména těch nejvýznačnějších bodů v krajině a ze jmen cest se uchytilo snad jen jedno: Hadovka. Tu najdeme na Matouschkově mapě pod jménem Fuchsbergweg, tedy cesta pod Liščím vrchem. Ale je třeba přiznat, že ten současný název, odrážející její v nekonečných zatáčkách se vinoucí průběh, jí opravdu sluší!