Krás, kterými Polesí oplývalo (a bohudík stále ještě oplývá), si kromě četných návštěvníků byli dobře vědomi i místní obyvatelé. Snažili se podle svých možností obec zvelebit, byli hrdí na její minulost. Jejich láska k rodné vesnici si našla cestu i do básní, ve kterých, ač se nejednalo o žádné profesionální básníky, se snažili opěvovat její půvaby.

Tři z těchto básní se v obecním archívu dochovaly mezi tiskopisy a úředními dokumenty dodnes. Svědčí to o tom, že jim byl ve své době přikládán jistý nemalý význam. Možná to nejsou žádná vrcholná básnická díla, ale vypovídají o lásce, kterou místní obyvatelé ke své vlasti cítili… První z nich pochází z pera místního rodáka a obyvatele, Rudolfa Wörfela.

Jednou ze zvláštností Polesí je hustá síť cest, která protkává lesy v jeho okolí. Vynikne to při pohledu na turistickou mapu, obzvlášť severozápadním směrem pod Loupežnickým vrchem. Cesty se zde protínají a kříží a často běží i paralelně jen sto metrů od sebe. že nejde o nic tak obvyklého ukáže pohled na sousední letoviska, jako jsou třeba Mařenice, Krompach, obě Světlé, Naděje.. Snad jen lesy na východ od Janovic snesou v blízkém okolí co do hustoty cest srovnání.

Úsek L1 Jitrava

Stavba úseku byla zadána dne 20. července 1937. Celkem bylo v této části zadáno 51 objektů, postaveny byly  objekty číslo 47 až 70 a 252 až 272.

Do kapitulace se tedy podařilo postavit  45 objektů, pro zbývajících 6 však již měla stavební firma připraveny výkopy, včetně základových desek (všechny se ve velmi dobrém stavu dochovaly dodnes). Velitelem vojenského stavebního dozoru byl po celou dobu výstavby škpt.  pěch. Josef Blecha. Od svého zřízení sídlil VSD v Jitravě, nejpozději 12. srpna 1938 se však přestěhoval do Horního Sedla, aby

Zvony nad Polesím a Černou Louži zněly nehledě na světovou válku nerušeně až do soboty 21.července 1917. Tehdy přímo v pravé poledne se na Černé Louži objevili dva vojáci s ručním vozíkem. Nejprve odmontovali a naložili zvon z kapličky a pak pokračovali cestou do Polesí, kde ze zvonice sňali i starobylý zvon ze začátku 17.století. Odpoledne pak přišla o zvon i dnes již neexistující kaplička na Nové Starosti a rovněž hřbitovní kaple v Rynolticích.

Rekvizice zvonů pro vojenské účely byla záležitostí dlouho připravovanou a pečlivě organizovanou. Začala již na podzim roku 1915, kdy byly jednotlivé farnosti vyzvány k sepsání seznamů zvonů, z nichž pak vojenské komise určily ty, které byly vyhrazeny k rekvizicím. Přitom bylo přihlíženo především na historickou hodnotu zvonů. První

Výstavba opevnění v úseku L

Lužickými horami procházely stavební úseky M2 Rousínov, M1 Mařenice, L3 Heřmanice, L2 Petrovice a L1 Jitrava.  O stavbu úseků se vybrané a oslovené firmy ucházely v rámci výběrového řízení a samotné práce se rozběhly v létě 1937.

Jako první byl zadán úsek L1 Jitrava firmě Karla Jarolímka z Dvora Králové nad Labem. Ostatní úseky byly zadány v srpnu. Úseky L2 a L3 stavěla pražská akciová společnost Silsta, která obdržela zadání 23. srpna 1937.

Staré knihy receptů připomínají staré pohádky, redukují totiž svá sdělení jen na to podstatné a podávají informace stejně jednoduchou řečí. Přesto dokážou staré kuchařky přinést mnohá svědectví o době svého vzniku.
Na jejich stránkách se setkáme se starými mírami, které už z našeho povědomí vymizely, vždyť kdo dnes ještě ví, kolik vážil jeden lot?  Také dřívější názvy kuchyňského náčiní už z našich kuchyní moc neuslyšíte, a to kastróly a rendlíky jsou ještě z těch, kterým alespoň rozumíme. A jedná-li se navíc o starou kuchařku, psanou německy a používající řadu výrazů z krajového nářečí…

 S přelomem devatenáctého a dvacátého století přišla do severního pohraničí jiná doba. Zatímco do té doby byli obyvatelé podhorských vesnic odkázáni na hospodaření na chudých a neúrodných polích, na práci v lese, na docházení do často vzdálených továren či stále ještě na podomní tkalcovství, objevil se nyní nový, vítaný zdroj dodatečných příjmů. Do sudetských hor naplno vtrhl turistický ruch…

O tom, co vlastně turismus znamenal pro obyvatele kraje i jeho návštěvníky, si povíme jindy, ale vzrůstající počet návštěvníků si vynutil rovněž vznik nového druhu literatury a sice cestovních průvodců, bedekrů. Tato forma existovala již dříve v minulosti, slavným se stal například průvodce pro poutníky do Santiaga de Compostela, který sepsal francouzský mnich Aymeric Picaud kolem roku 1160. Představuje v 11 kapitolách svého průvodce vše,