Rubriky
Přihlášení
Menu
Poslové míru 4
S vyprávěním o zvonech jsme se rozloučili konstatováním, že o původu zvonu, který se v roce 1923 vrátil do zvoničky v Polesí, není nic bližšího známo.
Objevením digitalizované kroniky obce Polesí v bavorském archívu se nám ale naskytla možnost nahlédnout hlouběji do každodenních událostí v obci v období první republiky, a to včetně okolností kolem obstarání nového zvonu, který měl nahradit historický zvon mistra Brikcího ze začátku 17.století, zrekvírovaný v průběhu první světové války.
V roce 1922 se rynoltičtí rozhodli obstarat si pro farní kostel svaté Barbory nové zvony. Ten stávající byl tudíž přebytečný a tak farář Franz Knobloch pojal nápad, nechat zvon roztavit a odlít z něj dva menší, které by
Josef Miessler – malíř z Polesí
V Polesí č.7, v tzv. “statečku”, v místě dnes již zahrnuté skládky za rybníkem, žila v období první republiky rodina Miesslerových. Podle sčítacího archu z roku 1921 rodinu tvořily dva manželské páry, Josef Miessler starší s manželkou Marií a dcerou, a jejich syn, rovněž Josef, s manželkou a dvěma dětmi. Zatímco syn Josef si vydělával na živobytí jako zedník, otec Josef, narozený roku 1859, se živil jako malíř porcelánu. Asi to nebyla živnost kdoví jak výnosná, v chudém kraji jistě nešlo o výzdobu nějakých honosných porcelánových servisů, spíše zřejmě o drobnější pamětní kousky, dýmky, korbele. Kromě toho obhospodařoval přilehlé pole (tedy spíš políčko) a zahradu s několika ovocnými stromy. U vedle domu stojící stodoly byl zbudován žentour, který nejspíš sloužil k pohonu mlátičky. Protože na starých fotkách Polesí není žádný další žentour k vidění (což neznamená, že zde další nebyly), je pravděpodobné,
Bunkry v okolí Polesí XII
Vojenské útvary čs. armády určené k obraně úseku
Vojenští odborníci považovali v třicátých letech minulého století za nejlepší armády v Evropě francouzskou, německou a československou.
Československá branná moc byla rozdělena k 27. 9. 1938 na čtyři armády:
1. armádu (Čechy, armádní generál Sergej Vojcechovský), 2. armádu (Severní Morava, divizní generál Vojtěch Luža), 3. armádu (Slovensko, armádní generál Josef Votruba) a 4. armádu (Jižní Morava, armádní generál Lev Prchala).
Malé intervence v krajině – obnova tůní a mokřadů
Před zásadními změnami v zemědělském hospodaření bývalo obvyklé, že kolem každé obce se nacházela řada větších či menších zamokřených a vodních ploch. Jednalo se o různé částečně vysychající mokřady, tůně celoročně disponující vodou a malé rybníčky. Tyto plochy se nehodily pro zemědělské využití a tak byly buď ponechávány samostatnému vývoji, nebo byly prostřednictvím drobným zásahů využívány jako zdroj vody či proutí pro dříve tak rozvinuté košíkářství.
S růstem počtu obyvatel v českých zemích rostl i tlak na co nejintenzivnější využívání zemědělské půdy. Byly napřimovány vodní toky (třeba Labe přišlo o 1/3 délky !), meliorovány pastviny a polnosti a vysušovány
Ještě k Tobiášově borovici
V článku o konci Tobiášovy borovice je na fotografii s vysvětlením Lesů ČR stručně zmíněna i historie jejího původu. Rovněž se o ní zmiňuje i Petr Zázvorka ve svém předchozím příspěvku. Vzhledem k významu památné borovice bych rád doplnil ještě pár faktů, které uvádí Marek Řeháček v knize Hrádecko – krajina na Nise.
Přestože dnes je historie názvu Tobiášovy borovice obecně známa, je zajímavé, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl původ názvu tohoto důležitého orientačního bodu východní části Lužických hor již zapomenut. Za to, že ho dnes již opět známe, vděčíme vlastivědným badatelům počátku dvacátého století, kteří se snažili poznat a popsat všechny krásy i taje své vlasti. Jeden z nich, doktor Hentschel, se od hostinské z Dolního Sedla dozvěděl, že borovici při těžbě nechal stát její dědeček Tobias Kunze. Posléze se zjistily další zajímavé podrobnosti. Tobias Kunze žil na Dolním Sedle č.23 a
Tůň na Černé Louži konečně odbahněna !
Po více jak dvou letech příprav se konečně podařilo zrealizovat záměr na odbahnění tůně vedle kapličky na Černé Louži. Tůň, která pravděpodobně před mnoha sty lety stála u vzniku jména Černá Louže – Schwarzpfütz, byla posledních snad až 80 (!) let ponechána bez jakékoliv údržby, což vedlo k jejímu nadměrnému zazemnění a zarůstání náletovými rostlinami. Nemluvě již o tom, že sloužila příležitostně i jako úložiště různého odpadu.
Pozemek, na kterém se tůň nachází, byl v majetku státního statku, který se před několika lety dostal do likvidace a jehož pozemky byly rozprodávány. Jelikož jsem se obával, že by mohl i tento historicky a přírodně cenný kousek půdy být prodán, zavezen a přeměněn třeba na pozemek stavební, rozhodl jsem se ho koupit a zachovat jeho původní účel.
Obraz krajiny Václava Cílka
Původně jsem nechtěl unavovat delší recenzí zajímavé knihy, která popisuje především krajinu středních Čech a na jejím obsahu se podílí kromě známého geologa a komentátora české krajiny Václava Cílka ještě Vojen Ložek a kolektiv autorů.
Zajímavý příspěvek Aleše Krupy Drobné intervence v krajině – drobné památky, mne ale vyprovokoval – zdá se mi, že obsah knihy s naším společným snažením zachovat atmosféru obce ladí dohromady, tak se omlouvám, že je moje informace je poněkud obsáhlejší.
Nejprve pár citací z uvedené knihy, která má ambici se stát krajinným slabikářem a platí
Smutný konec Tobiášovy borovice…
Na sklonku loňského roku zaznamenaly Lužické hory a s nimi i všichni jejich milovníci další ztrátu. Více než dvě stě let se turisté, lesníci a dávní pašeráci orientovali v lesích nedaleko saských hranic pomocí charakteristické siluety Tobiášovy borovice. Posledních deset let již byla tato mohutná borovice odumřelá, ale její suché torzo dále sloužilo nejen jako důležitý (a krásný) orientační bod, ale i jako domov četných ptáků a hmyzu. V prosinci 2012 Lesy ČR z bezpečnostních důvodů tuto borovici pokácely. Z profesionálního i bezpečnostního hlediska řešení asi nevyhnutelné, ale stejně se člověk neubrání pocitu jistého ochuzení…
Vlasta Novotná zaslala zodpovědnému člověku z Lesů ČR dotazy, týkající se nejen pokácené borovice. Tyto otázky a rovněž odpověď pana Půlpána z LČR nám poskytla
Bunkry v okolí Polesí XI
Neuskutečněné plány
Po dokončení obou linií lehkého opevnění měly přehradit cestu mezi Petrovicemi a Jablonným dva objekty těžkého opevnění – kanónové objekty typu K, které měly vyztužit obranu při předpokládaném útoku tanků.
Plánovaný objekt měl být odolný proti střelám do ráže 155 mm a měl sloužit k úkrytu polních protitankových
Polesí na starých mapách – ortomapy
V putování po starých mapách jsme se od prvních schematických map ze začátku 18.století přenesli až do století dvacátého, které kromě tradičních zeměměřičských postupů přineslo i zcela nové a převratné způsoby mapování. Jako ve většině předchozích případů si nové, přesnější mapování vynutila vojensko-politická situace. Mladá Československá republika byla od samotného svého vzniku zatížena řadou obtížně řešitelných problémů, z nichž soužití s mnohamiliónovou německou menšinou se ukázalo jako osudové. Po nástupu národního socialismu v sousedním Německu bylo jasné, odkud hrozí bezprostřední vojenské nebezpečí, a tomu byla plně podřízena i vojenská doktrína Československa. Pro armádní potřeby bylo v letech 1936-38 provedeno letecké mapování, ze kterého