Rubriky
Přihlášení
Menu
Proměněná země – František R. Kraus
Před časem jsem se na stránkách obce Mařenice dočetl o knize Proměněná země, zachycující okolí Mařenic v období těsně před druhou světovou válkou, v jejím průběhu a přibližně i rok po válce. Od knihy jsem si původně příliš nesliboval, vyšla v padesátých letech, takže se dala předpokládat obvyklá klišé o věrolomných českých Němcích, o zradě Západu, o hrdinném komunistickém odboji a podobně, ale vzhledem k tomu, že se oblast Lužických hor nezapsala do literatury zrovna často, nechtěl jsem jí opomenout. Už po několika prvních stránkách se ale ukázalo, že jde o knihu z mnoha hledisek překvapivou a to nejen vzhledem k době jejího vzniku. Proto bych se s Vámi rád podělil o pár postřehů a dojmů, kterým se její čtenář rozhodně neubrání.
S každou další stránkou, kterou čtenář přečte, si nemůže nepovšimnout zvláštnosti, že děj se
Nejstarší zmínky o Černé Louži
O založení Polesí existuje celá řada historických dokladů, znám je dokonce i den, kdy byly prvními osadníky zakoupeny čtyři pozemky pro výstavbu domů. To původ osady Černá Louže zůstává daleko nejasnější, což je dáno i tím, že vznikla nejméně o sto let dříve než Polesí. Stejně jako u naprosté většiny vesnic v České republice se záznam o jejím založení nedochoval a tak nezbývá, než odvozovat její stáří od prvních zmínek, tak jak se mihly v různých starých písemnostech.
Překvapení z archívu
Chce-li se zájemce dozvědět něco o předválečné historii Polesí a Černé Louže, nezbývá mu vzhledem k přerušené kontinuitě osídlení než sáhnout po skromných materiálech, které se z té doby dochovaly v různých archívech či soukromých rukou. Vzhledem k malému významu obou obcí se ve starých knihách, průvodcích či vlastivědách o nich příliš informací nedočteme, opakují se v zásadě stále ty samé, tak jak je jednotlivé publikace od sebe přejímaly.
Detailnějším zdrojem informací jsou různé dokumenty, vzniklé z činnosti obecního úřadu (z doby, kdy
Na plovárně…
V jednom z předchozích příspěvků vzpomínal Petr Zázvorka na poválečný osud koupaliště. Na to, jak ve třicátých letech postavené šatny, pokladna i dětská skluzavka i přes snahu některých nově příchozích osídlenců a chalupářů postupně podlehly času i nezájmu tehdejšího vedení obce. Jaká ale byla starší historie plovárny, koupaliště či chcete-li rybníka?
Kdy přesně byl zbudován první rybník v Polesí na tehdejších pozemcích velkostatku Lemberk, mi není známo. Na mapě 1.vojenského mapování z doby kolem roku 1780 ho již ale nalezneme (viz úvodní obrázek). A ne jen ten jeden na současném místě! O kousek výš proti proudu, v místě hostince U pramene (Zur Quelle – dnes U Budulínka), vidíme rybník ještě jeden, jen o málo menší. Ostatně jeho skromný zbytek
Moje setkání s Vladimírem Jiránkem
Bylo to za mého redaktorování v jedné velké stavební firmě (kdo ví tak ví), v období, nechvalně známém jako čas normalizace. Naše firma se vyznačovala tím, že mnozí odborníci ve svém oboru, (ať již šlo o špičkové geology, inženýry, bývalé (a pozdější) profesory nebo bagráky), zde našli uplatnění, bez ohledu na své bývalé, současné, či budoucí přesvědčení. Tato do jisté míry uvolněná atmosféra ovšem předpokládala i nadprůměrné pracovní výkony, za které bylo možné očekávat při nejmenším slušné přežívání jak po stránce hmotné, tak i kulturní. Náš šéfredaktor, který měl na starosti i cenzuru vydávaných podnikových publikací, tehdy, z pozice zmíněného mikroklimatu ve firmě, mne požádal, abych zajistil setkání se známým, ale bohužel tehdy jen velice spoře publikujícím kreslířem a karikaturistou. Přijel odkudsi ze vsi, hubený, v zeleném baloňáku, nedoslýchavý, s pár kresbami v deskách, aby nabídl své kresby pro kalendář. Bylo na něm několik
Vzpomínky na koupaliště
Pro rychle se rozvíjející letovisko mělo v třicátých letech minulého století koupaliště rozhodující význam. Tomu odpovídala jak hojná návštěvnost, tak i nezbytná infrastruktura, která přečkala i válku a odsun obyvatelstva a sloužila ještě řadu let poté. A jaký byl poválečný osud koupaliště?
Detail z dobové pohlednice ukazuje šatny z boku, kde byly dva suché záchody (ty, vzhledem k tomu že je nikdo nevyvážel a měly dveře, byly znehodnoceny nejdřív).
Oprava lávky pod Havranem
Možná jste při procházce Polesím zaznamenali, že lávka přes potok pod Havranem věkem, ale i občasnými přívalovými dešti značně utrpěla a některá uvolněná prkna vyžadují od chodců i cyklistů zvýšenou opatrnost. Při vlhku a deštích je pak třeba dávat si pozor i na bláto, kterým lávka směrem do obce končí.
Od minulého týdne je tento stav naštěstí minulostí a to díky Petrovi Zázvorkovi a Vaškovi Šmídovi, kteří lávku opravili a současně i prodloužili tak, aby překlenula blátivý úsek cesty, přiléhající k potoku. Lávka nemá ještě finální barevnou úpravu, na tu si počká až do jara, ale dřevo je naimpregnováno
Bunkry v Polesí X
Kasárna v Polesí
Poměrně velká vzdálenost kasáren dosavadních posádkových útvarů znemožňovala rychlé obsazení pevnostních objektů v době ohrožení hranic.
Dne 8. července 1938 vzniklo posádkové velitelství Lemberk, poměrně rychle se zde podařilo nalézt společné cvičiště pro posádky Markvartice a Rynoltice. Pro osádky lehkého opevnění se rozhodlo velitelství ŘOP vybudovat nové ubikace na vhodných místech, nedaleko bunkrů. Mezi Srbskou Kamenicí
Malé intervence v krajině – aleje a stromořadí
Česká a moravská krajina by nebyla tím, čím je, kdyby jí křížem krážem neprotínaly stovky a tisíce kilometrů alejí, lemujících cesty a silnice všeho druhu. Těžko bychom si dokázali představit, jak vypadala krajina před tím, než začaly být aleje systematicky či spontánně vysazovány. Pravdou ale je, že historie alejí (alespoň v masovém měřítku), sahá teprve do období po třicetileté válce. Do té doby se naopak prosazovalo bezpečnostní hledisko, které velelo okolí “silných” cest (silnic) vegetace spíše zbavovat, aby se minimalizovalo riziko přepadení ze zálohy.
Po třicetileté válce, s nastupujícím barokem, se mění i pojetí
Bunkry v Polesí XI
Výstavba překážek
Trasy lehkého opevnění měly být voleny tak, aby se co nejvíce využilo přírodních překážek. Tam, kde přirozené překážky nebyly, budovaly se překážky umělé, a to: lehké překážky (protipěchotní) a těžké překážky (protitankové), kombinované s překážkami lehkými.
Standardní překážky proti pěchotě, tzv. lehké překážky, představovalo několik řad železných překážkových kolíků – tyčí o průměru 20 mm s jedním až třemi oky, které se již tehdy nazývaly „prasečí ocásky“. Tyto kolíky byly upevněny v samostatných betonových kvádrech o rozměrech 20x20x40cm